Zmrzlinářský vozík

15.04.2013

Tento způsob jara zdá se mi poněkud nešťastným. Ale možná je to mou zhýčkaností a zvyklostí, že s březnem začíná výrazné oteplení. Letošní zima se brání zuby nehty a Morana by se dala preventivně vynášet minimálně každý týden a stejně by to asi nepomohlo. 

Jesenický závod Horské výzvy se tak nesl v zajetí zimy a sněhu, i když 5. duben v kalendáři by tomu v minulých letech mnohdy nenasvědčoval. Závod sliboval velkou atraktivitu a to hlavně díky účasti těch nejlepších borců, které jsme měli možnost poznat například na B7 nebo LH24. Namátkově Libor Uher, Petr Vabroušek, Zbyněk Cypra, Dan Orálek, Honza Zemaník, Tomáš Petreček a mnoho dalších.

Hlavním útočištěm prvního závodu ze seriálu Horské výzvy se i pro tento rok stal Skiareál Kouty. Vyzvednutí registračního balíčku proběhlo velmi rychle. Letošní příjemnou novinkou bylo originální číslo závodníka, které neslo jméno a název týmu. Naše předstartovní příprava probíhala buď vleže na posteli, nebo vsedě u švédského stolu, kde jsme pojídali sekaný řízek, buchty, sýry a to vše zapíjeli pivem. Zkrátka příprava jak má být. V tu chvíli jsem si říkal, že bych rád viděl živý vstup do jednoho z pokojů favoritů, abych mohl porovnat rozdílnost příprav.

Start byl naplánován na 23:30. Při cestě na start jsem si uvědomil, že jsem doma zapomněl "tunel" na krk. Nepříjemné to zjištění. Ale už jsem si zvykl, že pokaždé něco zazdím. Přesně 30 minut před půlnocí bylo odstartováno.

I když byl horskou službou vyhlášen lavinový stupeň číslo 3, tak trať zůstala nezměněná a čekalo nás tedy cca 65km zimního extrému. První metry závodu vedly po místní komunikaci. S Honzou jsme to rozběhli, abychom se dostali dopředu a předešli tak případnému zdržení ve špuntu, který vždy nastane v prvním kopci závodu. Jakmile začínalo přibývat sněhu na trati, přešel jsem do chůze. Na Honzu jsem nekřiknul a ten se zas neotočil. Takže běžel vesele dál. V tuto chvíli jsem ještě nemohl tušit, že bořící se sníh nás bude provázet celým závodem. Asi po 20 minutách jsme se s Honzou opět sešli (počkal na mě podél cesty) a od této chvíle jsme se už navzájem hlídali.

Údolím Hučivé Desné, přes Sedlo pod Vřesovkou a Trojmezí jsme se vyškrábali na Keprník (1423 m n. m.). Z Keprníku žádný oddych a rovnou stoupání v délce cca 5,4 km, které se zdálo nekonečné. Převýšení bylo v průměru 13%. Po vrstevnici jsme pokračovali kolem Černavy na Ramzovou (782 m n. m.). Na Ramzové byla první občerstvovačka a zároveň první možný svoz pro ty, kteří nebudou chtít pokračovat. Jindy by mě to asi překvapilo, ale tentokrát jsem měl pro lidi zabalené v alufóliích pochopení a soucítil jsem s nimi. Podmínky byly opravdu náročné. Sám jsem si v hlavě neustále říkal, že takhle to přeci nemůže pokračovat po celý zbytek závodu. Určitě přijde nějaký ten ušlapaný úsek a my se nebudeme muset brodit čerstvě napadaným sněhem. Na občerstvovačce jsem polkl ledový ionťák a po něm jsem raději přešel na horký čaj. Padlo i nějaké to kolečko salámu, sýr a koláč.

Z Ramzové jsme pokračovali podél Vražedného potoka, Obřích skal, až jsme se opět dostali na Šerák (1351 m n. m.). Vracečkou jsme se vydali k Červenohorskému sedlu. Počasí nás neustále něčím překvapovalo. Cestu vpřed zpomalovala mlha a nepříjemná padající námraza, která vše obalovala do běla. U ženštin to budilo dojem, že mají vlasy z bílého chemlonu. Do barvy sněhu se obalily i hůlky, batoh a větší část našeho oblečení. Co se dělo v našich botách nemá smysl ani popisovat. Troufám si říct, že už asi od 3. až 5. kilometru jsme čvachtali ve studené vodě. Dřív jsem si nedokázal představit, že bych měl jít v mokrých botách byť jediný kilometr. No a tentokrát jsme v nich strávili 18 hodin ve sněhu a mrazu. Nepomohl Goretex, ani návleky.

Jak jsem se dokázal vypořádat s mokrými botami, tak o to víc jsem zase bojoval s promočenými rukavicemi. Zmrzlé rukavice se postupně stávaly neforemným vězením pro promrzlé prsty, které jsem přestával cítit. Musel jsem tedy několikrát ruce svěsit dolů, aby se do nich při chůzi nahrnula krev. Jakmile se prsty začaly prokrvovat, dostavila se vždy silná bolest, až mi bylo uvnitř hodně ouvej. Ještě dnes, týden po závodě, mám bříška prstů méně citlivá. Jako po umrtvovací injekci.

Na ČHS byla druhá občerstvovací stanice. Opět jsme vzali zavděk teplému čaji, salámu a koláčům. Na sedle jsem zjistil velice nemilou věc a to tu, že hodinky mi počítají ušlé kilometry nějak rychle. Žil jsem tak v přesvědčení, že máme za sebou o 10 kilometrů více, než byla skutečnost. Když jsem byl Honzou ujištěn, že jsme zdolali teprve 30 kilometrů a ne 40, jak přesvědčivě ukazovaly moje hodinky, klesl mi morál na bod mrazu. Honza to navíc okořenil dotazem, zda budeme tedy pokračovat dál. Nenapadlo mě to zabalit, ale v danou chvíli jsem měl opravdu depku. "Hřál" mě jen fakt, že cestu ze sedla na Ovčárnu znám dobře.

S Honzou jsme se navzájem střídali. První "rýsoval" trasu, druhý ho slepě kopíroval. Zrak měl upřený na parťákovi nohy a nic jiného neřešil. Tento styl je velice unavující na psychiku a monotónnost svádí k spánku.

Před Pradědem jsme rozbalili balení gumových medvídků a vychutnávali sladkou dávku těchto zvířátek. Na Pradědu (1491 m n. m.) byla v pořadí třetí kontrola, ale bez občerstvení. To na nás čekalo až na blízké Ovčárně. Cestou k ní jsem za Honzou jen tak vlál a usínal za mírného poklusu. Asi třikrát jsem se přistihl, že otevírám oči a kousek cesty si nepamatuji.

Na Ovčárně byly k dispozici i párky. Svou porci jsem přenechal Honzovi, který nikdy ničím nepohrdne. Já nesmím svůj žaludek zbytečně dráždit. Při zátěží toho nějak moc nesnese. Z Ovčárny jsme nějak nechytili správnou cestu, a tak jsme mimo značení šplhali po sjezdovce k Vysoké holi. Na druhou stranu jsem šel raději do příkrého upraveného kopce, než třeba do menšího stoupání, ale s hlubokým sněhem.

Od Ovčárny až do cíle už nás nečekala žádná občerstvovačka. S docházejícími silami se začaly u Honzy projevovat halucinace. Některými mě doslovně bavil. V jednu chvíli mi hlásí, že vidí zmrzlinářský vozík se slunečníkem, pak se zase ptal, jestli vidím ty tři posypové vozy na cestě. A když už jsme se nemohli dočkat závěrečné sjezdovky před cílem, tak mi hlásil, že už vidí vlek. Já jsem tak barvité halucinace neměl. Vystačil jsem si jen se stíny zvířat a nějakými těmi zvuky.

Závěrečné kilometry se neskutečně vlekly. Občas jsme míjeli, nebo spíš jsme byli míjeni dalšími závodníky. Ať už z dlouhé, či krátké verze závodu, ale i závodníky se psy. U těch jsem obdivoval, jak byli vycvičení. Nebo unavení? Za celý závod jsem neslyšel ani jedno štěknutí. Oproti rozmazleným sídlištním psíkům příjemný to rozdíl. V jeden okamžik nás předbíhali slovenští závodníci, kteří šli kratší trasu. Utěšovali nás, že už je to kousek a nabízeli nám něco k snědku.

Asi dva kilometry před závěrečnou sjezdovkou jsme došli zvláštní dvojici. Jeden závodník byl ohnutý k zemi a s nataženýma rukama tlačil před sebou svého parťáka. Počastovali jsme to poznámkou, že asi došel benzín. Ale když jsme tuto dvojici míjeli, tak nám to spíš připadalo jako spojení král a sluha.

Při spatření lanovky se mi do žil vlila čerstvá krev a už jsem si představoval, že za pár minut budeme v cíli. To jsem netušil, co za terén se pod lanovkou skrývá. K cíli jsme se brodili hlubokým sněhem, pod nímž byly ledové plotny. V jedné části už bylo vyježděné koryto od nadšenců, kteří sjížděli dolů po prdeli. Chvíli jsem také nad touto variantou uvažoval, ale bylo by mi líto případných rozedřených kalhot.

Do cíle jsme nakonec dorazili po 18 hodinách a 15 minutách na 87. místě z celkového počtu 318 dvojic. Cílem nakonec prošlo pouze 128 dvojic. I to ukazuje, jak náročný byl tento závod. Během závodu jsem prohlásil, že už se na to můžu vys.at a příští rok na tento závod se.u. Ale kdo ví...

Děkujeme fanouškům!

P. S. Na žádost Honzy dopisuji, že on určitě chce zase jít. No a mně už taky docela otrnulo.

David