Zhluboka dýchat, vypnout prsa, břicho zastrčit

Registrace probíhala ve frenštátské sokolovně. Vystáli jsme si menší frontu, ukázali povinnou výbavu, obdrželi igelitku se startovním číslem a čipem. Na ruce nám byly připnuty identifikační pásky řadící nás do kategorie Sport. Honza využil akce firmy Led Lenser a zakoupil si jako předčasný vánoční dárek čelovku H14. Stejný typ již přes rok vlastním i já, a tak byl Honza rád, že konečně bude v noci pořádně vidět na beskydské lesní žínky. Proti čelovce Petzl Tikka XP 2 je to opravdu velký posun k světlejším zítřkům.

Z frenštátského náměstí jsme se jeli narychlo ubytovat do Trojanovic. Odjezd do Třince se blížil, a my jsme začali být v menším časovém presu. Při seřizování NW holí jsem zjistil, že se spodní část jedné z holí nedá zaaretovat a stále se zasouvá. Oprava nebyla možná, a tak to pro mě znamenalo, postavit se na start bez hůlek. Prohloubilo to jen mou předstartovní nervozitu. Honza do sebe soukal poslední sousta večeře. V 18.45 jsme se rozloučili s mamkou, Ájou a Pájou. Taťka nás odvezl na frenštátské vlakové nádraží, odkud byly vypraveny dvě samostatné vlakové soupravy směrem do Třince.

Vagony byly v tu dobu již pěkně napresované, a tak jsme místo k sezení hledali hodně složitě. Po chvíli se Honzovi podařilo najít dvě volná místa. Každý z nás seděl někde jinde, ale v tu chvíli mi to bylo úplně jedno, neboť jsem zaslechl, že pojedeme přibližně hodinu a půl. Pak se již sedělo na podlaze nejen v uličkách, ale i v zádveří. Při odjezdu nám hrála dechovka, přihlížející mávali, děti zvědavě poskakovaly s transparenty a já si připadal jako branec odjíždějící se učit bránit vlast na druhý konec republiky.

Po příjezdu do Třince jsme se vydali v mohutném průvodu na třinecké náměstí. Cestou nás doprovázela policie, která kvůli nám operativně zastavovala dopravu. Přesun třítisícového davu už jsou slušné manévry. Na náměstí jsme vyslechli poslední Liborovu rozpravu, zpívanou státní hymnu a za zvuků tatry Karla Lopraise a ohňostroje jsme se v davu vydali pokořit beskydské kopce.

Velký Javorový (1031 m. n m.)

Hned na úvod nás čekala stěna v podobě výstupu sjezdovkou na Malý a následně Velký Javorový. V těchto místech se už celé startovní pole pěkně natáhlo a my tak mohli pozorovat svítícího, nekonečného hada, tvořeného závodníky se zapnutými čelovkami. Ti nejlepší sbíhali již z vrcholu a poslední se teprve blížili k úpatí kopce. Při stoupání jsem měl možnost si vyzkoušet, jak se budu popasovávat s kopci bez hůlek. Nebylo to tak špatné, ale přeci jen jsem nevěděl, co na to budou říkat stehna v dalších úsecích. Vždyť jsme byli teprve na počátku akce. Honza stoupal méně razantně, aby šetřil pro další hodiny namoženou podkolenní šlachu, která se vzpamatovávala z nedávného jesenického maratonu.

Ropice (1082 m. n m.)

Na Velkém Javorovém jsme se oddělili od hobíků, kteří pokračovali po hřebeni přímo na Ropici. My jsme v těchto místech volili trasu "sport", která mířila do Řeky na další check point. Mířila, no, byl to takový tobogán nočním lesem. V údolí jsme prošli přes čipový koberec a stoupali mimo turistickou cestu (tj. kolmo na vrstevnice) na Ropici. Takových, schválně pro závod vytvořených vsuvek, bylo na trase více. Počasí k nám bylo opravdu vlídné. Žádná zima, dokonce ani rosa moc nepadala. Ve stoupání se tepovka zvyšovala, pot se řinul z čela a po nose zkapával na zem. Byl tu pokrok. Před rokem jsem ve stoupáních trpěl žaludečními rozmary, v kopcích jsem zastavoval a rovnal dech. Letos se mi šlo poměrně lehce. Soucítil jsem s těmi, kteří stáli na kraji stezky v předklonu a popadali dech.

Travný (1203 m. n m.)

Z Ropice se klesalo do Morávky, kde byla první občerstvovací stanice. Honza v klesání nasadil druhé ponožky, aby lépe bylo. Před závodem jsme se s Honzou dohodli, že budeme na občerstvovačkách trávit co nejméně času. Ani ne tak kvůli zdržení, věděli jsme, že to letos na bednu zase nebude, ale abychom předešli prochladnutí a tuhnutí svalů. Na Morávce jsme tak každý dali dva kelímky ionťáku, nějakou tu sladkost a rychle pokračovali dál sjezdovkou Sviňorky na Travný. To byl vrchol, který byl poslední štací před výstupem na nejvyšší vrchol závodu a také Beskyd - Lysou horu. Na Travném nás čekal "špunt" v podobě zástupu závodníků, kteří již vrchol opouštěli. Noc předávala postupně štafetu sobotnímu dni. Nikdo z nás nevěděl, co se vpředu děje, a tak se těchto minut využilo k různým srandám pro rozptýlení. Brácha upozorňoval závodníky stojící za ním, že na něj jdou prdy. Někdo zdola volal, jestli je nahoře Milan. Nedočkavci předbíhali zástup zleva a ti nejméně trpěliví (nebo končící závod?) se vedle cesty zabalili do spacáků a zkoušeli usnout. Milan se nakonec našel a tímto ho zdravíme. U některých sportovců byl dokonce čas i na cigárko. Dole pravděpodobně přepnuli na semaforu zelenou a zástup se pomalinku začal sunout dolů. Zkrátka jsme na tomto místě ztratili asi půl hodiny a slušně jsme prokřehli. Nálada byla přesto dobrá.

Lysá hora (1324 m. n m.)

Z Travného se sklesalo do Krásné, kde byla druhá občerstvovačka. Opět jsme zhltli pár kelímků ionťáku, několik tatranek, čokoládových bonbónů a pokračovali na Lysou. Cestou na nejvyšší vrchol se mi začal ozývat klubající se puchýř na plosce chodidla. Ze zkušeností z K100 jsem nelenil a ihned ho umlčel náplastí. Honza mě popoháněl, ať operaci zrychlím. Závěrečnou část výstupu (cyklistiky řečeno stojky) jsem si pamatoval ze zimního závodu LH24. Cítil jsem se výborně. Šel jsem na čele a snažil se vytáhnout "odpočívajícího" Honzu. I já jsem v závodě často praktikoval robotický výstup, který spočívá v tom, že člověk se skloněnou hlavou jen "otrocky, tupě" sleduje nohy toho před sebou a zdolává přitom náročný kopec. Nestresuje se pohledem na pomalu se přibližující vrchol. Pravda, občas se podívám, a pak toho lituji.

Smrk (1276 m. n m.)

Trasa po vrchol Lysé hory byla k našim chodidlům přívětivá. Při sestupu se objevil pro Beskydy tak typický terén. Představte si tvrdou cestu, na kterou někdo nasypal nespočet kýblů kamení. Na tento povrch máme asi holt háklivá chodidla, protože vždy tak po 40-50 kilometrech začínáme cítit každý šutr na cestě. Je celkem jedno, zda máme více či méně odtlumenou obuv. Když pak vidím, jak nás předbíhají závodníci třeba v prestižkách nebo silničkách, tak mě berou všichni čerti. Asi musíme plosky ještě více utužovat. Na občerstvovačku v Ostravici jsme se těšili hlavně kvůli polévce. Tu jsme však nakonec neměli, jelikož jsme nechtěli ztrácet čas pobytem ve frontě na ni. Obdivoval jsem závodníky, kteří leželi na přilehlé atletické dráze a odpočívali. Často to člověka svádí k malé zastávce, natažení se, nebo jen posezení v trávě. Ale to vstávání potom... Svaly tuhnou opravdu rychle a bolest stupňuje na intenzitě. Proto rychle pryč a "hurá" na Smrk.

Čekalo nás nejdelší stoupání závodu. A bylo opravdu výživné. Z čela odkapával pot a stehna makala opět na plný výkon. Pro jistotu jsme svaly podporovaly dostatečným přísunem hořčíku. Tyto výstupy vždy beru jako výzvu a mám je raději než krkolomné sestupové či rovinaté pasáže. Libor tu opět připravil pěknou neturistickou stojku. Pak následoval nám již známý úsek po cestě s velkými kameny. Po chvíli jsme došli ke kontrole pod vrcholem. Na vrchol to byl potom již jen kilometr.

Čertův mlýn (1205 m. n m.)

Ze Smrku jsme klesali s vidinou motivace v podobě teplé polévky v Čeladné. Honza má blbý zvyk, že vždy při sestupu zapáleně ukazuje na další povinný vrchol. Pohled na kopce někde tam v dáli na mě tedy moc motivačně nepůsobí, a tak to vždy Honzovi jen tak odkývám. Cestou se morál posunul k bodu mrazu a zastávka v Čeladné tuto krizi jenom prohloubila. V Čeladné byla slušná porce odpočívajících závodníků. Někteří se tu rozhodli ukončit masochismus svého těla a volali si pro odvoz. My tu konečně zládovali vytouženou polévku. Honza přestal hrát dámu a střelil si jeden Brufen a mě jako služebně mladšího vyslal do fronty pro dvě kofoly. Honza si zatím na chvíli mazácky schrupnul. Prostě únava gradovala. O slovo se hlásil nejen spánek, ale i tesáky beskydského vlka. Vzal jsem vazelínku a šel doplnit mázu na toaletku. Smířeni s tím, že závod nedokončíme za světla, jsme se vydali na Čertův mlýn. Nevím přesně, kde se zrodil návrh, že ke konci zvolíme zkrácenou trasu, ale myslím, že to bylo v odpočinkovém kempu na Čeladné. Chtěli jsme si ještě užít pozdního večera s rodiči a nastupující nadějnou mladou generací a dokončit závod tak do půlnoci. Cesta se vlekla, a tak jsem byl mile překvapen, když jsem uviděl značku s názvem Čertův mlýn.

Radhošť (1129 m. n m.)

Z Čertova mlýna jsme došli k dalšímu check pointu. Představoval jsem si, co si dám na Pustevnách. Hlavou se mi honily chutě na něco slaného, mastného a místo ionťáku jsem si dokázal představit daleko lahodnější nápoje. Na kraji Pusteven se Honza odpojil a šel za chatku doplnit mázu. Já jsem si to namířil rovnou ke kantýně a už jsem objednával dvě Vinee na cestu a jednoho Birella na stojáka. Po aplikaci mázy šel navštívit kantýnu i Honza. Původně tam šel pro párek v rohlíku, ale vrátil se s krajícem chleba namazaným sádlem a s cibulí. Nabídnuté sousto jsem si v ústech převaloval hodně dlouho. Pro příští ročníky bych navrhoval chleba se sádlem jako inovaci na občerstvovačkách. Poprvé jsem tuto variantu ochutnal na K100 a opravdu to nemá chybu. Pro přeslazený žaludek od všelijakých oplatků, bonbonů, je to příjemná změna.

Z Pusteven jsme již tedy neklesali po sjezdovce do Ráztoky, ale mazali na Radhošť kolem Radegasta. Radhošť se tak pro nás nestal dalším vrcholem (sedmým). Cestou mě zaujalo prostranství, na kterém bylo postaveno mnoho kamenných mužíků. Vypadali jako kamenné vojsko. Na Radhošti jsme obdivovali velkou kapli a sousoší svatého Cyrila a Metoděje.

Velký Javorník (918 m. n m.)

Cestou z Radhoště se už začalo pomalu stmívat. Ze sedla Pinduly nás čekal už jen výstup na poslední kopec závodu, na Velký Javorník. V jednom okamžiku jsme se sešli s více závodníky, a tak jsme pokračovali jako společná skupina. Před Velkým Javorníkem nám Libor připravil opět jednu výživnou zkratku. Sil už nebylo nazbyt, a tak někteří do kopce lezli doslova po čtyřech. Občasné zoufalství se každý snažil přebít sprostými výkřiky a odlehčenými poznámkami. Neustále jsme sledovali směrovníky a hltali kilometrové vzdálenosti. Při závodě člověk neřeší 10 nebo 20 kilometrů, ale ke konci se i dva kilometry zdají býti nekonečnými. Po dobytí vrcholu se naše společná skupina pomalu roztrhala a do vytouženého cíle na frenštátském náměstí jsme pokračovali sami.

Frenštát

Vzhledem k celkové délce závodu už byl cíl relativně blízko, ale díky změněné trase se nám nějak moc rychle nepřibližoval. Chvílemi jsme slyšeli blahodárné zvuky města, ale za pár vteřin zvuky zase utichly. Mlíka nás navedla opět hlouběji do lesa a my pokračovali černou tmou neznámo kam. Sakra.

Nakonec se přeci jen z černočerné tmy vynořily frenštátské ulice a my vkročili do Frenu. V ten okamžik jsem zapomněl na beskydského vlka, který mě poslední kilometry kousal do krve. Cíl byl na dohled. Po stranách ulice stáli tleskající diváci. Kapela vyhrávala: "Zhluboka dýchat, zhluboka dýchat, vypnout prsa, břicho zastrčit..." To už nám mával i taťka a synovec Ája. Z reproduktorů se ozývalo, že do cíle právě míří tým číslo 211. Sice jsme právě docházeli na 213. místě, ale mě to připadalo, jako kdybychom byli na bedně. Za cílovou bránou jsme ještě vystoupili na pyramidu (K2) a z jejího vrcholu zamávali divákům. Nočním Frenštátem se nesla moderátorova slova: "Krajanda Team úspěšně dokončil Beskydskou sedmičku v čase 23 hodin 27 minut a 42 vteřin!"

David