Všude samý mlíko aneb Krušný kufr

14.06.2012

Druhý červnový víkend před námi stanula výzva v podobě druhého závodu seriálu horských maratonů v Krušných horách nesoucí pro tento rok název Horská výzva. Toto pohoří bylo pro nás velkou neznámou, neboť jsme v těchto končinách ještě nikdy nebyli. A tak jsme se na toto dobrodružství těšili a já už si v duchu představoval, na jaké místo se v celkovém hodnocení po dvou závodech asi dostaneme. Neúspěch jsem si nepřipouštěl. Natrénováno bylo, takže nezmar mohlo způsobit nevlídné počasí anebo stávkující tělo.

Základna Horské výzvy se nacházela ve Skiareálu Klínovec. Registrace měla asi půlhodinové zpoždění. Docela nás zarazilo, že organizátoři teprve chystali igelitové tašky a vše tak nějak působilo rozpačitě. Mírná nervozita se přenesla i na čas startu. Před půlnocí se zbortila startovní brána a vznikly technické problémy s jejím nafouknutím. Pravděpodobně zasáhla vyšší moc a tak zase nelze vše přičítat na vrub organizátorům. Start se opozdil o 10 minut. Tři, dva, jedna, start! V čase 0:10 bylo odstartováno a něco málo přes sto týmů se vydalo do hluboké krušnohorské noci.

Před závodem jsme si s Honzou stanovili cíl, že bychom chtěli mít průměrné tempo 5km/h a zvládnout tak trasu do 16 hodin. Od startu se šlo velmi svižně a chůzi jsme střídali s běžeckými vsuvkami. Průměr jsme drželi těsně nad 6 km/h. Stoupání na Klínovec bylo v pohodě. Pak se vesměs jenom klesalo až k blízkosti Božího Daru, kde se však stalo naše osudné mylné rozhodnutí. Na pátém kilometru, u Božího Daru, jsme sešli na 19km verzi pochodu pro veřejnost. To jsme však v tu chvíli netušili. Cestu lemovalo mlíko, a tak nic nenasvědčovalo tomu, že jdeme špatně. Stejně jako my odbočily i další týmy. Sypat popel na hlavu si můžeme z toho důvodu, že jsme si nevšimli šipek (které tam údajně byly) označujících směr závodu a směr "pochodu". Zkrátka jsme viděli mlíko, tak jsme tam s několika dalšími účastníky vletěli a pokračovali dál. Organizátoři asi měli odlišit ostatní trasy jinou barvou mlíka, tak jak se praktikuje i na venkovských špacírech prostřednictvím barevných krepáků. Ale pozdě již mudrovat nad rozlitým jednobarevným mlíkem. Pokračovali jsme tak cestou značenou mlíkem a uvědomovali si notně "roztrhané" startovní pole.

Špatného kurzu jsme si všimli až u značky obec Jáchymov, kdy už jsme měli v nohách 16 kilometrů. Nutno tedy podotknout, že já bych pokračoval vesele dál. Mlíko jsem viděl, takže nač nějaké zbytečné nejasnosti. Honza však zpozorněl, protože si uvědomil, že obec Jáchymov se nacházela v mapě poblíž cíle. V tu chvíli vytáhl mapu a sdělil mi nepříjemnou zprávu, že jsme doslovně v prdeli. Začalo několikaminutové přemýšlení co dál. Byli jsme si vědomi toho, že máme v nohách zbytečných 11km navíc a stejná porce nás čekala i při návratu na původní trasu závodu. Dohromady tedy 22km a možná 4 hodiny ztráty. Z těchto údajů jsme došli k závěru, že bychom nemuseli stíhat ani první časovou bránu. Byly to těžké chvíle, ale nakonec jsme se rozhodli složit zbraně, kapitulovat a pokračovat dále po zkrácené trase do cíle. Morál byl, v tu chvíli, na bodu mrazu.

Před vstupem do lesa jsme potkali čtveřici závodníků, kteří si sejití z trasy uvědomili ještě později než my. Byli skleslí, že jedou takovou dálku až z Brna a doplatí na nepozornost a nešťastné značení. V lese před obcí Suchá jsme potkali bloudící dívčí tým. Holky nám říkaly, že si notnou chvíli myslely, že se asi pohybují někde v popředí, když už delší dobu nenarazily na jiné týmy. Přišlo však rychlé vystřízlivění z tohoto opojného pocitu, když si uvědomily, že také sešly z cesty. Gentlemansky jsme se rozhodli pokračovat s nimi.

V témže lese nás ještě čekal nečekaný zážitek. Při rezignujícím pomalém kroku jsem svítil čelovkou na všechny strany a aspoň prozkoumával temný les. Když v tom najednou se na pravé strany rozzářila skupina svítících očí. Byl to zvláštní a zároveň pěkný okamžik, kdy se naše pohledy setkaly společně s neznámými bytostmi ve vzdálenosti asi 15m od nás. Zaostřoval jsem zrak a po chvíli, kdy se oči víc adaptovaly, jsem spatřil rýsující se siluety neznámých objektů. V ten moment zafungoval i čichový vjem a ze siluet se vyklubalo stádo odpočívajícího dobytka.

Jelikož tento závod měl být pro nás jen a jen ve znamení mlíka a kufru, odbočili jsme špatně i na 26km, když jsme stanuli opět na Klínovci. Místo směru Skiareál Klínovec jsme podlehly opět svodům mlíka a vydali se podruhé směrem k Božímu Daru, což jsme samozřejmě netušili. Neklid do našich myslí vnesl až lyžařský areál s příznačným názvem Neklid. Zde jsme se s děvčaty rozdělili, protože ty pokračovaly paličatě dál. Kdyby chuděry tušily, že jdou znovu do Božího Daru... My jsme s Honzou sešli na silnici vedoucí od Božího Daru do areálu Klínovec a poraženecky se vraceli na základnu.

V areálu Klínovec nás pobavila skupina závodníků sedících na barovkách. Hned se nás ptali, zda přicházíme do cíle se stejným příběhem (s obsahem několika kapitol o kufrování) jako oni a "utěšovali" nás, že do cíle jsme jako první rozhodně nedošli.

Krušnohorská anabáze s mlíkem nás hodně mrzí a to je slušně napsáno. Do Krušek jsme byli hodně natěšeni. Navíc hory nejsou tak kopcovité, takže jsme předpokládali, že profilově nám budou sedět. Díky vzdálenosti od našich domovin se přeci jen do těchto hor často nedostaneme. Trpkou příchuť jsme si tak aspoň napravili společným výletem s rodiči do Božího Daru, na Klínovec, Karlových Varů a nakonec ještě na Fichtelberg.

Pocity jsou tedy smíšené a zklamání určitě jen tak nevyprchá. Naštěstí bude možno tuto ránu zacelit již tento pátek, kdy se pokusíme na druhý pokus zdolat Krakonošovu 100.

David