Valašský Olymp

Dva roky minuly a je tu opět on. Soláň. Valašský to Olymp, jenž tyčí se 861 m n. m., a který je od pradávna vyhledávaným místem malířů, spisovatelů a hudebních skladatelů. V posledních 5 letech však také i nadšených a odhodlaných to běžců. Tak zlákal i mě, jakožto snícího a běžícího poetu. Soláň u mě svým kouzlem předčil nejen Karpaty (v rámci CUTT), ale i Horskou výzvu v mých oblíbených Trojanovicích. Však Karpatům také není konec a jejich příběh začnu psáti jen o pár dní později, a ještě o nějakých těch pár desítek kilometrů východněji...

Před závodem na 30 km jsou mé pocity pozitivní, převládá vnitřní klid a natěšení na závod. Věřím si. I přesto, že moje nejdelší letošní uběhnutá vzdálenost má hodnotu 20 km. Je ideální počasí. Žádnej pařák, ale svítí sluníčko, jehož paprsky se odráží od hladiny kalužin z nočního deště. Před závodem si procházíme nejbližší okolí. Kocháme se krajinou, všudypřítomným klidem, obdivujeme dřevěné plastiky, zvoničku a zrekonstruovaný hotel Soláň. Potkáváme ivančického běžce Luboše. Vykládáme spolu, a nakonec si popřejeme hodně zdaru.

V 10 hodin je odstartován závod na 50 km. O půl hodiny později přichází na řadu start závodu na 30 km. Řadím se přibližně do středu startovního pole, které čítá něco přes 200 běžců. Ihned po startu následuje mírné stoupání. Tempo je jako vždy docela rychlé.

Předbíhá mě hodně závodníků, ale neberu na to ohled. Mým dnešním cílem je to, abych si závod užil a celý ho odběhl. Včetně všech stoupání. Beru to jako test do Tater, kam se s bráchou začátkem června chystáme a kde budeme po tři dny zdolávat tamní vrcholy.

Běží se mi lehce a užívám si to. Opravdu mě to baví a mám z toho radost. Někteří běžci už v kopcích přešli do pomalé chůze. Já si je vyklusávám. Do uší mi najednou doléhají zvuky podivného cinkání, či zvonění. Kouknu vedle, ale pan Lorenc nikde. Tak co to je? Klekání? Halucinace? To snad ne! Otáčím hlavu ještě víc na pravou stranu a mezi stromy spatřuji pasoucí se krávy. To je panečku pohodička a krásnej dokres přírody. I to je jeden z důvodů, proč běhám.

Na první občerstvovačce postupně vypiju 3 kelímky ionťáku. Moc mi nechutná. Má nějakou pachuť a zvláštní odér. Asi na 10. kilometru je další občerstvovačka, po níž nás čeká prudké stoupání na nejvyšší vrchol dnešního závodu, na Vysokou (1024 m n. m.). Mezi pomalejšími závodníky jsem jediný, kdo toto stupání vybíhá.

Před turistickou chatou Třeštík se zdravím s doprotiběžícím Lubošem, který se výtečně pere s 50km trasou.

Na hranicích se Slovenskem je polovina dnešního závodu a zároveň i otočka. Po nepříjemném stoupání se snažím odpočívat při seběhu zpět ke Třeštíku.

Poslední kilometry začínám pociťovat nepříjemné tlaky ve střevech. Není to nic akutního, co bych musel okamžitě řešit. Každopádně mi to začíná velice znepříjemňovat pohodu, se kterou dnes běžím. Často se vzájemně předbíhám se dvěma běžci, kterým tímto děkuji za darování papírových kapesníků. Po odběhnutí si do přilehlého lesíku se mi hned běží líp. Asi jsem to trápení měl pořešit dříve a měl bych klid.

Pomalu mi začínají odcházet stehna, ale síly ještě mám. V momentě, kdy předbíhám v jednom ze stoupání dvě běžící slečny, mě častují poznámkou: "To je borec!". No přiznám se, potěšilo mě to a rozproudilo v těle zbytky energie. Jó to ješitné mužské ego...

Na poslední občerstvovačce opět dávám ten prazvláštní ionťák. Že by právě on byl tou pravou příčinou mého výletu za lesními mravenci? S blížícím se cílem mírně navyšuji tempo. Protože však pociťuji v nohách občasné mírné "brnknutí" jako náznak křečí, netlačím na pilu a snažím se doběhnout do cíle bez sevření křečemi. To se mi nakonec i daří. Závod s převýšením 905 metrů zvládám v průměrném tempu 6:49 min/km. Umístění není pro mě podstatné. Mám radost, že jsem si dnešní závod užil a otestoval jsem si, jak na to jsem s během na 30 kilometrů. A co bude dál? Jedno jediné. Vzhůru do Tater! 

David