Už i to malé sele ví

06.05.2014

Přesně v 7 hodin a 22 minut se vydávám na 30km verzi 35. ročníku dálkového pochodu Oslavanská 50. V loňském roce jsem tuto akci vynechal z důvodu účasti na brněnském půlmaratonu. Letos jsem se rozhodl zúčastnit se 30km "pochodu" a pojmout ho jako zpestřující trénink na pražský maraton. 

V ceně startovného, které již několik let činí 10 Kč, je malá mapa a stručný popis jednotlivých tras. Již při letmém pohledu na tento popis zjišťuji, že letošní trasy vedou úplně jinak, než jsem čekal. Chvíli tak zmateně koukám do papíru, ale nakonec nasazuji batoh a se stručným popisem v ruce vybíhám.

První část trasy vede po zelené značce proti proudu Oslavky. Předbíhám první turisty, kteří se s největší pravděpodobností vydali na 50km trasu a mají tak před sebou několik hodin pochodu. Registruji překvapivé pohledy pochodmajstrů, když je s pozdravem na rtech předbíhám.

Zhruba na 4,5 kilometru dobíhám horaly Dušana s Davidem, které tímto zdravím a omlouvám se, že jsem na chvíli nepřibrzdil. Vybíhám strmější stoupání a pokračuji po vlastním značení. Chvíle nepozornosti a levá bota mi zajíždí do hlubšího bahna. Pár desítek minut mi tedy bude v botě čvachtat. Probíhám kolem Josefova dolu, kde se dříve údajně těžil grafit. Zajímavé místo, na které se určitě v budoucnu vrátím. Pro mě neznámou cestou vbíhám do Čučic, které jsou vyhlášené svým fotbalovým turnajem Rio de Čučo Cup.

Napojuji se na zelenou a probíhám Čučicemi až za místní fotbalové hřiště. Na rozcestí nepokračuji po zelené, ale po vlastním značení, které uhýbá doleva. S každým metrem, s každým dopadem nohou na zem, pociťuji, že mé střevní potíže nabírají na intenzitě a hlavně mě podvědomě zpomalují. Rozhoduji se tedy pro nucenou zastávku. Není čas na hrdinství.

Po zastávce, která byla tím nejrozumnějším řešením, běžím dál po neznámé cestě. Jen v duchu tuším, že bych se měl blížit ke Ketkovskému Mlýnu. A je tomu tak i ve skutečnosti. U Ketkovského Mlýna se napojuji na souběžné červené a zelené značení. Menší stoupání a jsem pod Ketkovákem. Od Senoradského Mlýna vede trasa po modré značce a následně přebíhám po mostě přes Oslavku. Modrou značku následuji až k dřevěné lávce, po níž se suchou nohou dostávám na levý břeh Chvojnice a blížím se k chatě U kata, kde je kontrolní stanoviště a zároveň i občerstvení.

U kata je jen pár domorodců, kteří si pravděpodobně přivstali, a hlavně nikdo z nich nečekal, že se tam někdo objeví tak brzy. Kontrola a občerstvení tedy žádné. Přeptám se jen na cestu a pokračuji dál ve své misi.

Běžím úsekem, kde jsem poprvé v životě. Menší brod a už zase chladím chodidla. Vodu v botách neřeším, spíše ji beru jako příjemné zchlazení. Neustále hledám turistické značení a srovnávám svůj postup s papírovým itinerářem, který neustále držím v ruce, a pomalu dostává patinu od potu na rukou.

Stále kopíruji levý břeh Chvojnice. Potkávám menší skupinku cyklistů, kteří se mně ptají na cestu a zda jsou po cestě nějaké fáborky. Po technické pasáži opouštím modrou a po vlastním značení si to mířím na Kozí hřbety.

Kilometry ubíhají a já si běh vysloveně užívám. Vyhovuje mi, že cestu dopředu neznám a nevím tak, co mě čeká. I když uvnitř dřímá mírná nejistota z toho, abych běžel správnou cestou. Snažím se sledovat fáborky, ale bohužel jsem delší dobu žádný neviděl. Na pár vteřin se mi ukáže malé pruhované sele. Už i to malé sele ví, že čím víc pruhů, tím větší kanec. Potkávám další peloton cyklistů, který si to míří rovnou proti mně. To mi dodává jistotu, že běžím správně, neboť běžím "jen" třicítku.

Přibíhám na rozcestí a najednou nevím, zda doleva, nebo doprava. Fáborky nikde. Má navigační intuice je nulová. Logicky se přikláním odbočit doleva a tímto směrem se i vydávám. V nohách mám 16 kilometrů a na řadu přichází lesní úsek. Asi po necelých 2 kilometrech vybíhám z lesa a dostávám se na otevřené prostranství, kde v dálce spatřuji Ketkovice.

Cestou do Ketkovic začínám potkávat další kolaře. Za běhu si pročítám popis trasy. Zajímá mě, kudy povede cesta z Ketkovic. Vbíhám do obce a napojuji se na hlavní silnici, po které běžím přes celé Ketkovice.

Na konci Ketkovic zastavuji a přemýšlím kudy dál. Až po chvíli si všímám fáborku, odbočuji doleva a na pár desítek metrů se napojuji na červenou. Přibližně po 600 m odbočuji na vlastní značení. Cyklistů je víc a víc. S některými se zdravím, ale když vidím, že většině dělá odpověď na pozdrav problém, tak svou iniciativu vzdávám. Hlavně že mají klubové dresy... Náladu mi spraví až početný Pepův bike gang, který už mě z dálky zdraví a je překvapený, že už si to mířím zpět do Oslavan.

Cesta do Oslavan představuje prakticky samé klesání. Snažím se běžet svižně a trošku ještě vylepšit průměrné tempo. Sluníčko začíná pálit na můj heliport a v poklusu tak doplňuji tekutiny. Běžím opět cestou, po které jsem ještě nikdy neběžel. Musím opravdu poděkovat organizátorům, že trasu takto naplánovali a já jsem mohl poznat další kouty své blízké domoviny.

Přes Okrouhlík a Boučí sbíhám až na Skalky a ocitám se v Oslavanech. Po 2 hodinách a 59 minutách dobíhám ke Školnímu klubu a v nohách mám 27 kilometrů. Necítím se ani extra unavený. Dnešní výběh mi opravdu sedl a mám z něj příjemný pocit. Jdu si vyzvednout Vandrovní list na památku. Vykládám s organizátory, kteří jsou překvapeni, že už je někdo zpět a po chvíli se přátelsky rozloučíme.

Trénink na pražský maraton se mi vydařil. Je mi však jasné, že v Praze to bude ještě o 15 kilometrů delší, rychlejší a na pevném podkladu určitě bolestivější. Ale tuto výzvu jsem přijal.

David