Start, zima, euforie

18.04.2012

31. března se v Praze konal již 14. ročník stále více populárního a prestižního Hervis 1/2maratonu. Letos už jsem nebyl v pozici fandící poloviny Krajanda Teamu (neběžícího kapitána), ba naopak jsem se pasoval do role plnohodnotného účastníka tohoto masového běhu. Na startu jsme tak s Honzou stanuli pěkně bratrsky bok po boku. Podél trasy nás svým povzbuzováním doprovázeli rodiče a synovec Ája. Děkujeme!

Počasí nebylo z nejvlídnějších a nad Prahou se vznášely zle vyhlížející mraky. Teplota pod 10°C a svěží vítr, o kterém bylo dopředu jasné, že nepřivane nic dobrého. Na řadu tak přišlo rozhodování, v čem vlastně do závodu vyběhnout. Za mě vyšly vítězně dvojité šortky, funkční triko s krátkým rukávem a na něj krátké EXO triko ze Salomonu. Na holé paže jsem ještě navlíknul návleky. Honza volil podobné vrstvy oblečení.

V porovnání s loňským rokem startovalo asi o 2 tisíce běžeckých nadšenců více. Celkem se nás tak na startu sešlo 11 tisíc. Navýšení počtu závodníků však s sebou neslo omezení ve vstupu do běžeckého zázemí, kam byli vpouštěni jen závodníci na základě předložení startovního čísla. Složitější situace tak vyvstala pro doprovody běžců, které tak musely zůstat za zátarasy, oddělující aktéry pražského běhu od přihlížejících.

Po asi dvacetiminutovém čekání ve frontě na záchod jsme se s Honzou odebrali hledat sektor, z kterého jsme měli společně odstartovat. Řazení a vpouštění do jednotlivých sektorů připomínalo nahánění dobytka na porážku. Ještě jedna asociace se zde nabízí a to řazení dostihových koní do startovacího zařízení na dostihové dráze. Jen namísto klapek na oči, použili někteří dostihoví běžci, prapodivné ucpávky svých sluchovodů s dlouhými drátky vedoucích na některou z paží.

Po pár minutách se rozezněla pro tento závod typická Smetanova Vltava a následně bylo odstartováno. Trvalo nám 6 minut, než jsme se vůbec dostali ke startovní bráně a mohli se následně rozběhnout vstříc pražskému dobrodružství. Zhruba po půl kilometru jsem se s Honzou rozloučil, protože přeci jen je na tom po fyzické stránce stále lépe. Ale snažím se ho opravdu svědomitě dohnat.

Nejsem velkým příznivcem davů lidí a masovosti vůbec, ale na atmosféru tohoto závodu jsem se těšil. Ani ne tak na ty davy běžců, kteří jsou neustále kolem vás, ale spíše na tu spoustu lidí, kteří lemují trasu závodu. Člověk si v tu chvíli opravdu připadá jako na nějakém mistrovství světa, které má většinou možnost sledovat akorát tak z gauče s pivkem v ruce. Pocit je to krásný a všechny ty davy vás ženou vnitřně dál a dál a bičují vás k rychlejšímu tempu. Což je na jednu stranu pěkné, ale na druhou stranu zrádné, protože se může stát, že po pár kilometrech tělo řekne "DOST!" a vy se nedobrovolně zařadíte mezi přihlížející dav.

Pro můj první oficiální 1/2maraton jsem si stanovil cíl, že bych ho chtěl zaběhnout za hodinu a padesát minut. Abych tohoto svého cíle dosáhl, bylo zapotřebí mít průměrné tempo 5:13 min/km. Již od startu jsem se musel hodně brzdit, protože okolí mě strhávalo k většímu tempu. Běžel jsem tedy zadrženě, ale i přesto rychleji než jsem měl v plánu. Téměř od začátku závodu jsem byl přesvědčen, že svůj vytyčený plán splním. Ač byla zima a ještě před startem jsem se klepal kosou, tak po pár stech metrech se tělo zahřálo a naopak jsem nezáviděl lidem, kteří vyběhli v bundách či mikinách, čepicích a rukavicích. Našel se však i druhý extrém. Mám tím na mysli atlety, běžící pouze v trenýrkách a nátělnících.

S ubíhajícími kilometry jsem se k tempu 5:13 přiblížil a dokonce jsem se dostal i pod tuto hodnotu. V duchu mě tak hřál pocit, že do cíle doběhnu v čase těsně pod hodinu padesát. Leč jsem se mýlil... Asi necelé dva kilometry před cílem jsem zjistil jednu nemilou věc a to tu, že vzdálenost na mém Garminu se neshoduje se vzdáleností uvedené na informační tabuli podél trasy. Do cíle jsem dobíhal ve svižném kvapíku a cílovou bránu jsem protnul v reálném čase 1h:50min:24s. Závěrečný sprint už nepomohl. Hodinky mi ukázaly, že jsem uběhl o cca 400m víc, než je stanovená délka půlmaratonu. Tato odchylka byla pravděpodobně způsobena nepřesností GPS v hodinkách a také různým kličkováním po trase během závodu. Je to zase jedna z dalších zkušeností, kterou člověk načerpá jenom díky absolvování podobných závodů. Přiznávám, že těch 24 vteřin trošku mrzí, ale vím, jaký čas už jsem schopen zaběhnout a jsem rád za tuto pražskou zkušenost a zážitek.

A jak hodnotí letošní ročník Honza?

"Byl jsem rád, že se letošního půlmaratonu zúčastní i brácha, jinak druhá polovina našeho týmu. Cíl jsem si dal vyšší než loni a chtěl jsem závod dokončit s časem lepším než 1h:35min. Na startu jsem chvíli koukal na závodníka stojícího přede mnou a říkal jsem si, že je hodně podobný spolužákovi z prvního ročníku VŠ. Tak jsem ho nesměle oslovil, a světe div se, byl to on. Prohodili jsme pár slov a popřáli si hodně zdaru. Start. Zima. Euforie. Chvíli jsem běžel s Davidem, který si však po čase začal udržovat pomalejší tempo než já, a tak jsme se rozloučili a běželi si každý to své. Na občerstvovačce jsem se zastavil jen jednou, protože nebylo takové horko. Dost jsem využíval k běhu chodníky podél trati. Dalo se tu běžet bezpečněji a trochu rychleji. Malá krize přišla asi 2km před cílem, kdy již nohy trochu těžkly. Do cíle jsem vletěl sprintem. Nakonec z toho byl čas 1:40:27. Výzva pro příště, ale možná již na maratonské trati."

David