S jeleny v patách

Podzim, za pomocí malířské palety, halí barevným závojem každičký kout naší krajiny. Slunce již nemá takovou sílu, ale i přesto se najde pár dnů, kdy vystavuje na odiv přírodní obrazy a jejich vznešená krása vyniká s doteky slunečních paprsků. V této barevné scenérii vybíhám ke svým tréninkům a o víkendech je prodlužuji na vzdálenost 30 kilometrů. Někdo tančí s vlky, jako třeba Kevin od Kostnerů z vedlejší dědiny, já zase pobíhám mezi říjí poblouzněnými jeleny. Společnost mi občas dělá stádo muflonů a dovádějící divočáci. Před každým tréninkem přemýšlím, jaká lesní zvěř mě zase bude doprovázet. Běhání tak dostává nádech mírného tajemna s překvapením. A když člověk kolem sebe slyší jelení troubení, tak si v tu chvíli připadá o něco menší a uvědomí si krásu a určitou sílu okolního lesa. 

S jeleny "v patách" se připravuji na podzimní brněnský závod nesoucí název "Vokolo priglu". Při posledním 30km tréninku jsem si natáhl podkolenní šlachu. Asi následek většího objemů kilometrů z poslední doby. Tři dny před závodem tak nedobrovolně relaxuji a přemítám nad tím, zda mně při závodu nevystaví nevyzpytatelná šlacha stopku.

Start závodu je stanoven na sobotní jedenáctou hodinu. Cestou do Brna je obloha zatažená a v nížinách se válí hustá mlha. Předpověď hlásí pro dnešní den projasnění v odpoledních hodinách. Hlavně aby nepršelo.

O půl desáté, za asistence městské policie Brna, úspěšně parkujeme a míříme k loděnici. Procházíme zázemím závodu. K vidění jsou zde stánky se sportovním oblečením, které se většinou nabízí za výprodejové ceny. Uspokojit se dají i chuťové buňky. Narychlo do sebe soukám energetickou tyčinku. Odkládám zbytečné vrstvy oblečení, připínám startovní číslo, polykám gel a zapíjím ho čajem. Loučím se s rodiči a jdu se ještě před startem proběhnout.

Prodírám se zástupy závodníků a trochu nervózně pozoruji čas na hodinkách. Do startu zbývá 30 minut. Podaří se mi dostat na volné místo a dávám se do klusu. Podvědomě sleduji, zda se sebemenším náznakem neozve podkolenní šlacha. Nohy jsou docela ztuhlé, a tak občas zastavuji a lehce se protahuji. Asi po čtvrt hodině se vracím a snažím se vklínit do sektoru "B", ze kterého startuji.

Přesně v 11 hodin je odstartováno. Společně s eliťáky vyráží na trať koridor "A". Za tři minuty vyrážím i já společně s týmy. Za další tři minuty vyrazí poslední vlna běžců.

Poprvé jsem se tohoto závodu zúčastnil při jeho 3. ročníku v loňském roce. Proto mohu říct, že mám nějakou tu zkušenost, v paměti se mi vybavují záludné úseky trati a v hlavě dřímá menší plán. Proti všem svým zvyklostem nasazuji rychlejší tempo, než které bych si přál vidět v cíli na displeji svých hodinek. Tohoto tempa chci dosáhnout díky mírným klesáním, která nás po startu čekají. Je to trochu risk, protože se může snadno stát, že nebude ke konci sil na rozdávání.

Často sleduji hodinky a hlídám si tempo. Hodnota průměrného tempa z minulého roku je 4:58. Letos chci být samozřejmě rychlejší. V hlavě tak narychlo propočítávám, že do 5. kilometru bych chtěl udržet hodnotu blížící se 4:40, neboť pak přijde pomalejší krosová pasáž, kde zákonitě zpomalím.

Neběží se mi až tak lehce, jak jsem si před závodem představoval. Občas mi hlavou proběhnou myšlenky, v kterých si nějak nedokážu představit, že takovým tempem budu muset odběhnout celých 14 kilometrů. V tréninku se na rychlost nezaměřuji. Nebaví mě. Cíl spatřuji spíš ve vytrvalosti a ve snu, kdy na horách odběhnu třeba celých 60 kilometrů.

Po pátém kilometru míjím 1. občerstvovačku. Nezastavuji, běžím dál a snažím se předběhnout co nejvíce závodníků. Přichází totiž technický náročný úsek. Trať se vlní a hlavně se velmi zužuje. Letmým pohledem sleduji hodinky, ale spíš můj zrak spočívá na povrchu trati. Přeskakuji pár kořenů, vyhýbám se kamenům a sbíhám nebezpečné schody, u kterých hlídkují záchranáři. Nejhorší průměrné tempo dosahuje hodnoty tuším 4:58. To jsem mile překvapen a začínám věřit, že by se měl letos podařit lepší čas. Pokud tedy ke konci zbydou síly na zrychlení.

Třídenní klid, který jsem tělu dal, se vyplatil a podkolenní šlacha funguje na jedničku. Abych se zase ale tolik neradoval, právě mi jemně brnklo v pravé achilovce. Beru to jako možný náznak nastupující křeči. Upíjím třetinu ampule magnesia. Před sebou mám ještě 8 kilometrů a v hlavě začínám místo tempa řešit, kdy se může křeč naplno projevit a jakým způsobem začnu pravou nohu šetřit.

Křeč achilovku zatím naplno nesevřela, přesto šlacha začíná mírně bolet. Snad to do cíle vydrží. Takhle mě achilovka ještě nikdy nebolela. Holt sport. Ve sportu je to pořád nějaká bolístka. Do toho se nečekaně přidává píchání v boku. Zintenzivňuji proto dýchání do břicha a snažím se dýchat pravidelně. Funím, jako kdyby mě mělo každou chvíli klepnout. Každopádně pravidelné dýchání pomáhá a po chvíli zapomínám, že mě nějaké píchání v boku trápilo a myšlenky se opět vrací k achilovce. Je zajímavé, jak jeden podnět umí během pár vteřin vytlačit ten druhý. Řekl bych, že jedna bolest dokáže hravě potlačit druhou. Vyšší dívčí by asi bylo, kdyby se člověk uměl během závodu soustředit na něco jiného a potlačil by tím například bolest, která ho zrovna trápí. Věřím, že to jde. Takové ultra traily jsou jen o překonávání bolesti a vlastní hlavy. Ano hlavy. Ta je totiž tím, která vám neustále říká: "Bolí to! Zpomal! Zastav! To už nedojdeš!"

Druhá občerstvovačka je umístěna na 10. kilometr, kde je zároveň i měřený mezičas. Těsně před osvěžovnou se rozhoduji, že nepohrdnu kelímkem vody, který vidím v natažené ruce jedné dívčiny - dobrovolnice. V běhu beru kelímek do ruky a snažím se napít. Inu pravda, tuto akci nemám ještě v malíku. Nakláním kelímek a jeho obsah teče všude, jen ne do pusy. Část tak konči na šortkách (přesně v tom nejlepším místě), v nosu a zbytkem se trefuji do otevřené pusy. Tak tohle se mi moc nepovedlo. Odfrkávám zbytky ionťáku z nosu a ukrajuji další stovky metrů z pomyslného koláče 14 kilometrů.

Tempo si držím na 4:55. Achilovka bolí a neustále čekám na to, jestli mi ji nesevře křeč. Negativní myšlenky se snažím zahnat sledováním diváků a jejich povzbuzování. Už věřím českým cyklistům, když říkají, že cítí vůni slivovice při projíždění úseku mezi českými diváky. Já tedy bohužel slivovici necítím, zato mi přes nos plácla vůně něčeho smaženého a po pár metrech mě ofoukne dým cigaretového kouře jednoho chlapíka. Ta vůně slivky by tedy bodla víc.

Do cíle zbývá něco málo přes kilometr a jedna holčina na mě křičí: "Běž, Davide, to už dáš!" Ne že by mě znala, ale stačí si číst jména na startovních číslech jednotlivých běžců a tímto způsobem povzbuzuje. Pěkné a potěší.

Kouknu na hodinky a tempo 4:54. Ždímám poslední zbytky sil na zrychlení. Poslední zatáčka a už zbývá jen mírné stoupání do cíle. Před zatáčkou mě do posledních metrů povzbuzuje taťka. Před sebou mám pár běžců, které se snažím předběhnout. Některá dávám. Sleduji povzbuzující diváky na pravé straně a hledám mamku. Asi 30 metrů před cílem ji spatřuji, zdravím a v rychlosti natahuji ruku, abych si s ní plácnul. Probíhám cílem a moderátor hlásí moje jméno. Jo! Úplně jako v televizi! Cílová kamera odpípne díky čipu na noze čas a já zastavuji stopky s GPS na svých hodinkách. Můj čas na 14 km má hodnotu 1h:08m:39s a výsledné tempo 4:53. Oproti loňsku jsem se tak zlepšil o 2 minuty a 2 vteřiny. Celkově jsem se umístil na 486. místě z celkového počtu 1637 běžců. Z toho třem závodníkům se nepodařilo závod dokončit.

V cíli se zastavuji a v momentě se veškerá únava a bolest stupňuje. Odkulhávám odevzdat čip a na krk si nechávám zavěsit placku. Na konci cílového prostoru se potkávám s mamkou. Strachuje se, proč kulhám. Ale to už je u mě takový folklór. Po asfaltové rasovině je moje pravá noha (kterou mám o 2 cm delší než levou) zkrátka kaput.

Ještě týden po závodě se pravá achilovka vzpamatovává ze závodní zátěže. V pondělí ještě zvládla 10km výklus, ale při úterním 17km běhu už protestovala. Proto jsem byl nucen nasadit nucený klid a doufám, že bolest ustoupí.

I letošní, celkově čtvrtý, ročník závodu se povedl. Počasí opět vyšlo na jedničku. Zároveň se startem vysvitlo sluníčko a ještě víc zvýraznilo krásná podzimní panoramata. Jde vidět, že organizátoři pracují na sto procent. A nejen ti. I velkému množství dobrovolníků patří stejně velké poděkování. Zdá se mi, že letos přilákal závod ještě více diváků, kteří dodávají závodu tu pravou atmosféru a nás závodníky dokáží vybičovat ještě k lepším výkonům.

Příští rok bych určitě rád zase přijel oběhnout to brněnské móře. A jestli mě do té doby párkrát proženou divočáci, tak možná zas v o něco rychlejším čase.

David