S Homolkovýma ve štatlu

03.05.2013

Pro letošní rok jsem si stanovil čtyři cíle. Prvním v pořadí je pokoření průměrného tempa 5 min/km na poloviční maratonské trase. Dalším střípkem do mozaiky je pěkná průměrná rychlost na nějaké dálkoplazecké akci. V tomto případě upírám své naděje k šumavské části seriálu Horská výzva. Třetí v pořadí je vylepšení času na 10km a posledním cílem je zaměření tréninku ke konci roku na lednovou Lysou horu, kterou s největší pravděpodobností půjdeme s Honzou poprvé každý sám za sebe. 

Je sobota 20. dubna a mě čeká popasování se s prvním z mých úkolů. S Honzou jsme se přihlásili na Brněnský půlmaraton.

Pár desítek metrů nad Náměstím Svobody si s Honzou vyzvedáváme startovní balíčky. V igelitce nacházíme startovní číslo se jménem a českou vlaječkou, pár sladkostí a nějaké slevové kupony. Do startu, který byl stanoven na 11. hodinu, zbývá asi půldruhé hodiny, proto se s rodiči rozhodujeme pro menší špacír po štatlu. Brácha již pěkných pár let v centru Brna nebyl, a tak si chvílemi připadám jak s Homolkovými. Hlasitějším údivem rozpoznává Zelňák, divadlo Husa na provázku přejmenovává na "Husičku" a rozhořčeně zavrhuje placené toalety se slovy, že "toitoiky" v místě startu to jistí.

Ve čtvrt na jedenáct se přemísťujeme do místa startu. V jednom ze stanů zahlédneme Dana Orálka v jeho typických rukavičkách. Obejdeme stánky Elevenu, Scottu a pomalu se začínáme převlíkat. O půl jedenácté se běžím rozklusat směrem na Moravák. Probíhám mezi zástupy lidí, kteří brouzdají po brněnských ulicích. Asi deset minut před jedenáctou se rozloučíme s rodiči a jdeme se vmísit do startovního pole. Většina závodníků je již připravená, a tak je jasné, že nás zase čeká nepříjemné předbíhání ze zadních pozic. Ani v té směsici hlasů a nejrůznějších zvuků nezpozorujeme, že byla vyhlášena minuta ticha za tragickou událost na Bostonském maratonu. Přesně v jedenáct je odstartováno.

S Honzou si popřejeme hodně štěstí a pomalinku si rozbíháme každý svůj závod. Je jasné, že brácha poběží rychleji, proto se na něj nevážu a běžím si svoje. Od startu se mi daří prodírat dopředu rychleji a tuším, že Honzu jsem nechal za sebou. Ulice Masarykova i Nové sady jsou pěkně ucpané a předbíhá se opravdu složitě. Člověk pořád musí hledět na nohy, kam šlape a v koutku duše doufá, že mu nikdo nepřišlápne achilovku. Někteří vybíhají mimo vytyčenou trasu a motají se mezi projíždějící auta. Na Nových Sadech, nebo Poříčí, mě s poklepáním na záda předbíhá Honza. Asi chvíli čeká, jestli se nepřipojím, ale já se držím svého tempa. První kolo bych chtěl odběhnout těsně nad 5 min/km.

V týdnu konání půlmaratonu mě přepadlo menší nachlazení. Nic závažného, ale neminulo mě škrábání v krku, které jsem se snažil zdolat postřikovými nálety dvouplošníku jménem Stopangin. Celým tělem projížděla i mírná teplotka. K proběhnutí jsem se tak dostal až ve středu a ve čtvrtek. Ze čtvrtečního výklusu jsem si odnesl namožená stehna. Zkrátka tělo nebylo v úplné pohodě. V pátek mi bylo jasné, že namožená stehna budou možná v sobotu mou Achillovou patou.

Z Poříčí odbočujeme na ulici Křížkovského a podél Výstaviště se ocitáme na Hlinkách. Ideální počasí, co se teploty týče, kazí snad jen mírný vítr. Ten se na otevřených místech stává nepříjemnou brzdou. Daří se mi držet tempo a tělo zatím nevysílá žádné varovné signály. Z Hlinek točíme doleva a stínujeme Výstaviště.

K zajímavému momentu dochází na jižní straně Výstaviště, kdy v jednom okamžiku odbočujeme ostře doleva a vbíháme na dráhu velodromu. K tempu vyhrává kapela a máme první možnost občerstvení. Druhá občerstvovačka je v místě startu a cíle. Bez využití občerstvení vybíhám z velodromu zpět na úzký chodník a balancuji těsně kolem zrcátka jednoho ze zaparkovaných aut.

Zapomněl jsem poznamenat, že součástí půlmaratonu je ještě samostatný závod na 1 kolo, tedy cca 10,5 km. Možná by bylo pro příště lepší, kdyby tito závodníci byli odstartování o 5-10 minut dříve než ti, kteří zvolili půlmaratonskou verzi. Člověk by tak neměl špatný pocit, že ho pořád někdo předbíhá, ale hlavně by se předešlo ucpávání trasy.

Z Křížkovského se opět napojujeme na Poříčí, což je úsek, kde se běžci míjí v protisměru. Průběh Novými sady si užívám a přibližně na ulici Nádražní se potkávám s bráchou, který už si to běží v druhém kole. Ještě víc mně nakopne výběh Masaryčkou do cíle prvního kola. V jedné chvíli spatřuji mamku a plácám si s ní pro štěstí.

Po proběhnutí cílem prvního kola si hned v hlavě přemítám, že to zatím jde a co mě asi čeká. Udržím tempo, nezrychlím ještě nakonec, nebo nečeká mě nějaká zrada?

Už při běhu Nádražní ulicí se začínají ozývat stehna. Ano ta namožená stehna ze čtvrtečního výklusu. Říkám si, že to není ještě nic hrozného. Stehna mě přeci nezastaví. Jenže člověk míní, život mění. Začíná mi být jasné, že druhé kolo bude bojem s bolestí, vůlí a psychikou. Když nepočítám úvodní metry závodu, tak poprvé se mi o setinku zhoršuje tempo. Snažím se soustředit na to, abych nezpomaloval. Stehna však tuhnou víc a víc. Je to jako kdyby vám dal někdo na nohy závaží a vy je sotva odlepujete od země. Kilometry se nekonečně vlečou a na velodromu na mě přichází největší krize. Odmítám občerstvení a přemýšlím, zda nepřejit do chůze, nebo to úplně nezabalit. Nedokážu si v ten okamžik představit, že v tomto stavu musím běžet ještě několik kilometrů.

Hlídám tempo a vidím, že jsem ztratil další setinu z tempa. Hlavou se mi honí kvanta myšlenek. Pořád ještě běžím na osobák, jenže doběhnu do cíle? Přece to sakra nezabalím! V cíli bude čekat brácha s našima a já nikde. Snažím se nevnímat bolest a přepínám myšlenky na různé věci, které se netýkají závodu. Přesto občas kouknu na hodinky a vidím, jak ty stovky metrů ukrajuji hlemýždím tempem.

Pole závodníků je již roztrhané a jsou tak již úseky, kdy běžím osamocen. Pomalinku dobíhám jednu dvojici a vyvážím se za ní. Na konci Nových Sadů jdu před ně. Melu opravdu z posledního. Síly by ještě nějaké byly, ale stehna se šprajcla a žaludek se střevy také bije na poplach. Hlavně doběhnout na začátek Masaryčky. Sice mě trochu děsí představa, že do cíle to bude do kopečka, ale doufám, že mě diváci poženou.

A je tomu tak. Zatáčím na Masaryčku a podél stojící diváci mě "tlačí" na Svoboďák. Tempo pořád pod 5 min/km a já už začínám věřit, že se do cíle nějak doklopýtám. Delší dobu běžím za jednou dívčinou a ani se ji nesnažím předběhnout. Ještě ostrá otočka na Rašínové a už jen pár desítek metrů tohoto utrpení. Plácám si s caparty stojícími s nataženýma rukama za hrazením. Hlasatel hlásí mé jméno a já vbíhám do cíle v čistém čase 1:44:35. I přes ty všechny překážky jsem si svůj cíl splnil. Rodiče mě s údivem vítají v cíli. Mysleli, že doběhnu za Honzou s větším odstupem. Honza doběhl minutu přede mnou. V posledním kole tuhnul bojovník ještě víc než já. Nebýt potíží se stehny, možná bych nakonec bráchovi dýchal na záda. Ale jsem rád, že to dopadlo, jak to dopadlo. Na "kdyby" se nehraje a já mám aspoň pořád motivaci, jak dohnat svého staršího bráchu.

Ten tento závod absolvoval jako test před plánovanou účastí na svém prvním maratonu. S brněnským časem 1:43:30 nebyl moc spokojen, přesto se rozhodl dále pokračovat v přípravě na květnový pražský závod. Letos mu bylo 42, tak by se prý slušelo zaběhnout si hodnotu svého věku. Jestli to takto půjde dál, těším se na bráchovy šedesátiny.

David