Proti gustu žádný dišputát

08.07.2016

Mým prvním závodem po pražském maratonu byla Krakonošova pětapadesátka. Závod jsme si s Davidem naplánovali jako alternativu ke Krakonošově 100 (K100), na kterou jsme se pro velký zájem nestihli zaregistrovat. Koneckonců nás nakonec i denní průběh lákal více, než ve tmě absolvovaná polovina závodu na K100. Bohužel brácha pár dnů před závodem svoji účast ze zdravotních důvodů definitivně zrušil (vleklé problémy s tříslem, kvůli nimž padl i start na BVVŠ 100), a tak premiéra na kratší trati zbyla na mě. 

V pátek 17. června jsem se tedy sešel s fantýmem (bráchou a rodiči) ve Vrchlabí. Předpověď počasí na sobotu byla při letošním nekončícím aprílu kupodivu dobrá. Do startu zbývalo dost času, a tak jsme po celý večer povídali, bohatě popíjeli, hodovali a při tom sledovali zápasy probíhajícího fotbalového mistrovství Evropy. Zkrátka příprava králů.

Je sobota ráno, asi půl sedmé a do hloučku startujících na nádvoří DDM Pelíšek dorazil znavený běžec. Ufon! Po chvíli mi došlo, že tím ufonem bude samotný vítěz Krakonošovy stovky, která startovala v pátek v devět večer. Trasu zvládl za neskutečných 9 hodin a 25 minut. Holt jiný oddíl. Vítěze stovky tedy známe a můžeme jít v klidu na start.

V sedm hodin se sluncem v zádech, a za podpory bráchy a rodičů, vyrážím na trať. Cestu nějak tuším, protože několik úseků jsem už jel na kole, či s bráchou absolvoval v rámci K100 (v roce 2011 a 2012). Z Vrchlabí tedy vyrážíme ostrým stoupáním na vrchol Žalý. Při stovce jsme na něm byli asi za hodinu, nyní jsem u rozhledny zhruba za 45 minut. První kontrola a doplnění tekutin. A už klesám v mracích po červené na Rovinku. Cesta mi ubíhá a tempo se s mírnějším profilem zvyšuje. Po zelené přes Labskou mířím do Špindlu. Umravňuji jednoho běžce, který se rozhodl, že to vezme přes Mísečky. Říkám si, že proti gustu žádný dišputát, ale takto se soupeřů zbavovat nehodlám. Jak později zjistím, bude tento jedinec kufrovat ještě dvakrát. Někdo má zkrátka na orientaci talent.

Ve Špindlu už opět za slunečného počasí vychutnávám výborný chleba se sádlem, popíjím. Rozbíhám se směrem k Lužické boudě a zdravím se s živým Krakonošem. Cestu zde znám jen k Dívčí lávce, dále to bude pro mě premiéra. Stoupání od lávky je slušné, přecházím do chůze. Povídám si s kufrujícím nezmarem a mírně bahnitou cestou docházíme k Lužické boudě. Zde se lehce občerstvuji gelem a prubnu toaletu. Míjím sousedící Špindlerovku a už stoupám za polskými biegaczy k Malému Šišáku. Po chvíli však dle jejich rady odbočuji kam jinam než do Polska. Registruji známého bloudilce, který se dostává do Polska návratem z hřebenovky :-) Hádejte proč...?

Jak jsem doposud spíše běžel, tak polský úsek závodu nás po nočním dešti vítá obnaženými kořeny, kameny a především bahnem. Zkrátka jdu, kličkuji mezi tůňkami, tempo výrazně klesá. Několik běžců mě zde předbíhá. Nemám vůbec chuť a odvahu v tomto terénu běžet. Výhledy do Polska jsou odtud nádherné, ale oči pořád monitorují kořeny, kameny a bahno těsně přede mnou. Nečekaně tu potkávám postarší pár s trekovkami (fofrklacky - pozn. Davida). Nato konto vedle mě běžící týpek jen tak procedí mezi zuby: "Chlápek se chce ženské asi zbavit."

Konečně jsem na žluté a můžu tempo trochu zvýšit směrem k Polaně. Vpravo se mi ukazuje majestátná Sněžka ze severní strany, jejíž vrchol mě ještě čeká. A už je tu Dom Mysliwski, kde opět popíjím a jím staré známé a hlavně dobré sušenky. Z něj už jen nahoru - na horu Sněžku, kde bude meta 36 kilometrů. Slunce praží, síly začínají ubývat. Míjím hotel Strzecha Akademicka, Slezskou boudu, trosky Obří boudy a už se prodírám mezi turisty úzkým chodníkem na nejvyšší bod závodu, potažmo naší republiky. Je tu pěkná zima, studený vítr fouká naštěstí do zad. Jsem líný si obléci bundu či natáhnout návleky. U Poštovny cvakám závodní kartu a už sbíhám opatrně zpět. Ozývají se křeče v lýtkách, a tak zvolňuji, protahuji se.

U Slezské boudy dobíhám závoďáka, s kterým kecáme a vyklusáváme křeče až k Luční boudě. Volně stoupám k Památníku obětem hor, na klus už nemám v tomto úseku sil. Výhledy jsou nádherné. Kolega má hlaďák, a tak mu dávám tyčku plnou energie. Povídá něco o jídle na Výrovce. Lákavou představu odmítám, rozbíhám se, míjím Výrovku, chalupu Na Rozcestí a klesám nepříjemným a nekonečným asfaltem kolem Dvorské boudy, Rennerovek až k Hříběcí boudě. S časem jsem zatím spokojený. Je lepší, než byl můj plán. V sebězích ztrácím, nemám už sílu v kolenou, stehnech. Stoupání do Strážného si tak paradoxně užívám a nabírám ztracené tempo. Poslední občerstvení a už jen setrvačností do Vrchlabí neznámou cestou. Je trochu delší než sděluje paní na občerstvovačce. Konečně Vrchlabí a už vidím můj fantým. Vbíhám do cíle v čase 7 hodin 55 minut. Jsem nakonec 35. z 232 startujících. V cíli vychutnávám guláš a plnotučného Krakonoše.

Závěrem? Moc hezký závod, výborná organizace, za rok s bráchou znovu na startu. Děkuji fantýmu a mé rodině.

Honza