Pro odpadlíky panák slivky

Koncem ledna jsme se vypravili vstříc dalšímu ultra trailovému dobrodružství. Cílovým místem byly opět Moravskoslezské Beskydy, které se pomalu ale jistě stávají naší nejčastější sportovní destinací. Tentokrát jsme se však rozhodli poznat Beskydy ne v nějaké letní light verzi, ale přímo v extra winter fresh podmínkách. Toto poznání nám měl zprostředkovat nový extrémní závod "24 hodin na Lysé hoře", jehož zakladatelem se stal Libor Uher. Úkolem bylo absolvovat několikrát okruh vedoucí od hotelu Petr Bezruč na vrchol Lysé hory a odtud zpět k hotelu. Vyhrával ten, kdo převýšení asi 690m v délce necelých 10km absolvoval během 24hodin nejčastěji. Závodit měly dvojčlenné štafety i jednotlivci. Občerstvení bylo plánované v místě startu.

Nutno podotknout, že se zimními závody jsme neměli doposud žádné zkušenosti. Honza zná zimu na horách opakovaně ze zimních lyžařských středisek. Já zimu nemusím, protože si s ní vždy spojím dopravní komplikace, náledí a městský rozbředlý sníh. Pro mě je zima pěkná akorát tak na ladovských obrázcích (které mám mimochodem moc rád), v horské chalupě při praskajícím dřevu v roztopeném krbu a s něčím ostřejším na zahřátí. Proto mě tyto beskydské radovánky vůbec nelákaly, ale nakonec jsem podlehl Honzovým prosbám. Přeci jen jsem nemohl nechat jít bráchu, a týmového parťáka v jedné osobě, samotného vstříc takové zimní divočině.

Přípravy

Přípravy na tento závod probíhaly ve směru doplnění výbavy a vyladění fyzičky. Proto jsme přikoupili řetězové nesmeky a hůlky, proti nimž jsme doposud zarputile brojili. Častokrát jsem se při tréninkových bězích přemlouval a vnitřně dokopával k aktivitě tím, že na Lysé ve výšce 1323 m. n. m. bude hůř a trénink je tak jenom pouhou procházkou růžovým sadem.

Cestování s Toničkou

V pátek 27. ledna jsme se společně s rodiči (naším skvělým servisním zázemím) vydali na cestu do Malenovic. Na válečné stezce nás doprovázela v Honzově autě nevýrazná, ale zato upovídaná Tonička z německého Würzburgu alias Navigonu. Pravda, do diskuzí se moc nepouštěla a za svým názorem si skálopevně stála. Panečku, to bylo hnedle povyku, když jsme se rozhodli chvílemi ignorovat její rady. Hned se ozvala, že se máme okamžitě otočit, křižovatka, nekřižovatka, jednosměrka, nejednosměrka. Ženská no. Pravděpodobně pod návalem křivdy a vzteku nás však nakonec všechny svedla. Totiž svedla na boční cestu, podél níž stála značka oznamující nutnost použití sněhových řetězů. Pežot dělal, že to nevidí, ale zanedlouho se musel začít srdnatě rvát s kopcem. Taťka Honzu nabádal k dalším pokusům, ale ten to odpískal se slovy, že v Beskydech nenechá spojku. Rudí servismani od Ferrari by bledli závistí, s jakou lehkostí a rychlostí jsme pomáhali Honzovi s řetězy. Holt přeci jen v F1 nemají s tímto artiklem takové zkušenosti. Avšak podle posledních neověřených zpráv se proslýchá, že mocný Bernie uvažuje o nasazení sněhových řetězů již pro letošní sezonu. Tak uvidíme.

Pežot si s řetězy spokojeně vrněl v ustupujícím kopci. I přesto začala narůstat naše nedůvěra v Toniččiny bavorské navigační schopnosti. Honza po chvíli využil přítomnosti domorodců v jedné ze zasněžených beskydských chýší. Ti vyrušeni z klidu nám taktně doporučili obrat směrem vzad a poradili správnou příjezdovou komunikaci do Malenovic. Tak panstvo, řetězy dolů a jinak! Nakonec jsme v podvečer šťastně dorazili do Malenovic, kde jsme se akreditovali. Pak už to byl jen kousek cesty po upravené cestě Malenovickým kotlem do hotelu Petr Bezruč. Ten i přes částečnou rekonstrukci budil dojem dávno zašlých let. Takový skanzen dovolené ROH. Jen pan Marvan tam chyběl.

Večer před startem

V předvečer závodu jsme si s Honzou naplánovali taktiku a frekvenci střídání. Dohodli jsme se, že závod rozběhnu já, abych hlavně poznal trať ještě za světla. Následně měl pomyslný štafetový kolík převzít Honza a absolvovat tři kola. Musím se přiznat, že jsem se nakonec začal na závod i těšit a už jsem se nemohl dočkat, až budu konečně na trati a dám tak vale předzávodní nervozitě. Rodiče připravili improvizovaný švédský stůl a raut mohl začít. Moje ohnivá voda s jalovcovó větévkó také přišla na řadu.

Start

Hromadný start byl v 10h od obecního úřadu v Malenovicích. V euforii jsem zamával rodičům a bráchovi. Zpočátku se šlo volnějším tempem směrem k hotelu Petr Bezruč. Hlavní favorité byli pravděpodobně již na startu seřazeni v předních řadách. S pronásledováním jsem chtěl začít později, a tak jsem se v poklidném tempu začal seznamovat s nesmeky a hůlkami. Tyto vychytávky měly v našem týmu ostrou premiéru. Počasí bylo jako na objednávku. Žádný vítr, přijatelný mráz, jasná obloha a krásná viditelnost. Asi po kilometru jsem přidal do kroku a místy v poklusu předběhl pár závodníků. Cesta byla plná sněhu, ale nic extra výživného. To nejhorší ovšem přišlo asi po třech kilometrech těsně za hotelem, kdy na všechny čekal pověstný "hang Kicbíl". Úzká cesta, která strmě stoupala vzhůru a nebrala konce. Zrak jsem proto zabořil do země a sledoval stopy (nebo spíše střední partie) závodnice přede mnou. Nesmeky se ostře zařezávaly do sněhu, hůlky odlehčovaly stehnům a tepovka svědomitě kopírovala profil trasy. Po zdolání této náročné části následovalo volnější stoupání, díky němuž vznikl i prostor na pozorování okolní přírody. Honza se v tu dobu ubíral k hotelu, aby se připravil na pozdější střídání.

Právě v těchto okamžicích jsem poznal krásu zasněžených hor, která byla doposud mému městskému životu utajena. Stromy byly kompletně obaleny do dlouhých sněhových kabátců a vršky chránila mohutná čepice odrážející sluneční svit. Na koncích větví se houpaly ledové zmrazky, které se při nechtěném kontaktu rozezněly nadpozemským cinkajícím zvukem. Ticho. Klid, který jen přerušovalo úporné dýchání závodníků a zvláštní hvízdavý zvuk vznikající zabořením karbidových hrotů hůlek do masy sněhu. Ano můj názor na zimu se vyvíjí, a proto říkám, že tato podoba zimy je fascinující, kouzelná a nedá se zaměňovat s šedostí městských zim v moravských nížinách.

Poslední těžší část představoval závěrečný úsek, ve kterém jsme museli zdolat sto výškových metrů. Opět pěkný hang. A byl jsem na vrcholu Lysé hory, kde byla umístěna časová brána. Prozvonil jsem Honzu, aby si pomalu začal zavazovat tkaničky. Pak jsem se na chvíli ztratil mezi houfy lidí a vydal se špatným směrem. Můj nápad držet se lidí s hůlkami nebyl opravdu ten z nejšťastnějších a já tak ztratil asi pět minut, než jsem našel ty správné hůlkaře.

Z Lysé se dalo přejít do klusu a tak vylepšovat ztracený čas. I v těchto místech se náramně osvědčily řetězové nesmeky. Se zaujetím jsem pozoroval závodníky, kteří žádné nesmeky či mačky nepoužívali a jen spoléhali na podrážky své krosové obuvi. Při sestupu se střídaly partie technicky méně náročné s úseky, kde bylo třeba zvolnit a opatrně zdolat třeba vyvrácené stromy, jejich propletené kořeny, příkré sestupy, spletitá křoví, nebo brod přes potok.

První kolo v délce asi 12km jsem zdárně dokončil a při předávce jsem Honzovi navrhl, že může absolvovat jen dvě kola a ne tři, jak jsme původně zamýšleli.

Průběh

Honzu jsem nakonec také po těch dvou kolech střídal. Pohled na ztěžka přibíhajícího bratra nebyl potěšující. Zatím jsem takto fyzicky vyčerpaného bráchu nikdy neviděl. Přiznal se mi, že měl těžkou krizi. První kolo absolvoval lehce ve výborném čase a pěkném počasí, které však odčerpalo z jeho těla hodně tekutin. Při průběhu startem u hotelu je zodpovědně doplnil ve formě ionťáku od sponzora a snědl prý také sójovou tyčinku. Ve stoupací části druhého kola (v hangu za hotelem) začal však ztrácet. S každým krokem mu začaly křečovitě tuhnout nohy, pociťoval také narůstající žízeň. Musel zastavit. Žmoulal ztuhlou energetickou tyčinku, kterou mixoval s beskydským sněhem. Jeho tělo se po chvíli zrestaurovalo natolik, že vystoupal se sebezapřením podruhé na vrchol. Dolů již sbíhal a v cílové rovince si to ještě rozdal s jedním závodníkem. Poučení? Sójová tyčinka je dobrá třeba po obědě, ale ne jako hlavní zdroj energie v náročné aktivitě.

Tato Honzova zkušenost mi moc elánu do žil nevlila, ale i tak jsem se vydal vstříc dalšímu kolu. První kolo jsem zvládl bez sebemenších fyzických komplikací. Při průběhu cílem jsem se narychlo zastavil na pokoji. S chutí jsem snědl kus štrůdlu od firmy Mamáservis, napil se a hurá zpět do mrazivého závodu. Po pár stovkách metrů mě čekalo kruté vystřízlivění z optimismu nabytého po prvním kole. V hangu mi začaly rapidně ubývat síly. Nohy neměly tendenci zvedat tělo a ruce svíraly hůlky jen tak pro okrasu. Neustále jsem se zastavoval, rozdýchával se. Nemohl jsem pochopit, co se to se mnou děje. Začal jsem poznávat krizi, se kterou se pasoval v předchozím kole Honza. Při takové bezmocnosti vás napadají různé věci a v mysli se vám promítají prapodivné myšlenky. K trudomyslnosti není daleko. Dobyvatelé Severního pólu z divadla Járy Cimrmana to měli určitě těžší. Výstup jsem oproti minulému kolu zvládl o 34 minut pomaleji.

Na pokoj jsem došel asi v půl jedenácté večer totálně zničený. Honza mě na předávce ještě dodělal konstatováním, že se pokusí dát tři kola. Během těch asi čtyř hodin dokonale zregeneroval. Sílu nabíral v nakopávací stravě (neodolal ani tlačence), popíjel ionťáky, vyhříval se pod peřinou. Jeho prádlo s přispěním taťkova teplometu pěkně proschlo. Chtěl mi dopřát čas na regeneraci. Já však v tu chvíli myslel na to, že už nenastoupím. V žaludku se mi to divně přelévalo. Na jídlo jsem neměl pomyšlení a díky celkovému přetažení jsem vůbec do další předávky neusnul. Teplomet si opět zamakal.

Honzovi se předsevzetí podařilo naplnit a dokázal zdolat za šest hodin tři kola za sebou. Síly si prý rozvrhl. První kolo zlehka. V druhém byl trochu na cestě z vrcholu indisponován žaludeční nepohodou. I přesto si dal před třetím kolem na občerstvovačce dvě polévky. Pro jistotu každou jinou - hovězí vývar a poté gulášovku. Ustál to. Třetí kolo si vychutnával s vidinou blížícího se střídání a ukončení závodu pro jeho osobu. Byla jasná noc, teploměr ukazoval odhadem desítku pod nulou. Celou tu doby si myslel, jak pěkně pospávám a nabírám síly. Bylo půl páté ráno, když mi při poslední předávce na občerstvovačce v hotelu kladl na srdce, že i kdybych měl couvat, tak dvě kola musím dát i s prstem v nose. Ha, ha, ha, to se mu to kecá, říkal jsem si v duchu. Přesto mi v tu chvíli mi bylo jasné, že ho nesmím zklamat a jeho výkon musím svojí snahou podpořit. Vydal jsem se proto na trať s tím, že absolvuji více než mé plánované jedno kolo.

Časovou rezervu jsem měl dobrou, a tak jsem se zbytečně nikam nehnal. Navíc jsem byl poučen z předešlých přepálených úseků. Hlavně to nehrotit do kopce. V prvním kole naženete v kopci třeba 5 minut, ale v dalším ztratíte mnohem více. To je záludnost horských ultra trailů. V posledních dvou kolech jsem si názorně uvědomoval, jak velká část výkonu je o hlavě. Ta se během závodů stává nejen vaším přítelem, ale hlavně čertem, který se vám snaží podbízet menší bolestí. Potom je to vykoupeno tím, že podlehnete a vzdáte to. Během cesty mi z ničeho nic začaly mrznout prsty na rukách. Byla to opravdu nepříjemná bolest. To stejné jsem chvílemi pociťoval i na prstech u nohou. Bolest a neustálé přemýšlení o ní, strašně ubírá sil. Tělo se tak pravděpodobně brání a zkouší vás, jestli už mu nedáte konečně pokoj a nebudete ho dále vystavovat enormní fyzické zátěži. Po pár minutách bolesti jsem zjistil, že ruce zase svírají pevně hůlky a prsty na nohách jsou jako v bavlnce. Jak rychle bolest přišla, tak i odešla. Dvě třetiny závodu jsem vydržel běžet s žaludeční nevolností.

Pro odpadlíky panák slivky

Na tomto místě bych chtěl vyzdvihnout fanouškovskou podporu na vrcholu Lysé hory, kterou jsem měl možnost intenzivně vnímat hlavně poslední dvě kola. Transparenty s hesly "Kuř, bude hůř" nebo "Pro odpadlíky panák slivky" si budu asi pamatovat hodně dlouho. Obdivuju tyto lidičky, kteří dokázali v mrazivém počasí stát několik hodin na místě a svým fanděním tak posouvat metr po metru znavené závodníky na vrchol Lysé hory. Vzhůru nás hnaly nejenom jejich hlasivky, ale i řehtačky, zvonce a především jejich přátelské výrazy v dočervena promrzlých tvářích.

Cíl

Po posledním zdolání Lysé jsem si už následný sestup vychutnával a běžel s pocitem, že právě po tomto úseku už běžím naposledy. Při průběhu cílem se mě zmocnila velká radost, která byla souběžně následována celkovým fyzickým uvolněním z několikahodinového vypětí. Každému z nás se podařilo zdolat Lysou horu celkem 5 krát. Dohromady jsme tak absolvovali 10 výstupů, čímž jsme překonali námi plánovaných 8. Z celkového počtu 137 týmů jsme závod ukončili na 75. místě.

Poděkování

Touto cestou bych rád poděkoval našim rodičům, kteří nám během závodu hodně pomáhali. Ať už nejnutnějším neustálým dosušováním věcí, tak i přípravou jídla a hlavně svou přítomností.

David