Prďáci na bedně (od jablek)

18.09.2013

Je středa a já sděluji v telefonu Honzovi, že ještě nevím, zda v pátek vyrazím do Frenštátu. Neustále mě trápí zdravotní problémy a jsou chvíle, kdy si vůbec nedokáži představit, jak vydržím kolem dvaceti hodin fyzické zátěže. Dokonce jsem musel odříct i oslavu kamarádových 35. narozenin.

Zdravotní problémy naštěstí v pátek nekulminují. Napevno se tak rozhoduji, že se zúčastním i čtvrtého ročníku Beskydské sedmičky. Při registraci to docela odsýpá. Novinkou jsou čipy přidělané na plastovém pásku, který je pevně zafixován na pravé zápěstí. Čip je přiřazen každému startujícímu. Při odchodu z registrace ještě probíhá focení jednotlivých účastníků u přístroje "Finisher photo".

Asi ve čtvrt na sedm odjíždíme na vlakové nádraží, kde už vyhrává dechovka. Nástupiště je plné sportovců, horských nadšenců, přihlížejících zvědavců a my si opět připadáme, jako kdybychom odjížděli na frontu. Atmosféru ještě umocňuje přítomnost jednoho nadšence na vozíku v převleku Švejka. Stále nás ještě neopouští optimismus a dobrá nálada. Do Třince jsou vypraveny dvě vlakové soupravy, které se pak v jedné ze stanic spojí v jednu.

Ve vlaku si k nám přisedají hobbíci Aleš s Petrem startující za tým Kanci. Dáváme se do řeči. Znají nás prý z našich webovek a jsou rádi, že nás můžou poznat naživo. Skoro jako nějaké "legendy". Aleš se svěřuje, že má dva měsíce po operaci kolene a závod je tedy takovou ostrou rekonvalescenční kúrou. Šílenství? Odvaha? Asi zkrátka láska k horám. Petr se svědomitě dojídá bagetkami a nabízí i nám. S díky odmítáme. Kanci nechápou, že my stále nic nejíme. Po návratu z WC se hned Petr ptá Aleše, zda už jsme něco pojedli. Když se dočká záporné odpovědi, nevěřícně zakroutí hlavou a prohlásí, že musí zkontrolovat, zda od nás nevedou nějaké kabely a nejsme třeba nakonec roboti. Dvouhodinová cesta do Třince je skoro nekonečná, ale díky veselé společnosti ubíhá rychleji a příjemněji.

Na třineckém nádraží se s Kanci loučíme a já hned běžím ulevit močovému měchýři. Když se tak rozhlídnu kolem sebe, tak suchem určitě třinecký travnatý porost trpět nebude.

Mohutný zástup závodníků se posunuje k náměstí Svobody. Dolaďujeme poslední úpravy na oblečení. Honza nasazuje návleky na ruce a já zpracovávám energetickou tyčinku a popíjím colu. Honza se rozhodl vyrazit pouze v krátkém triku s návleky. A samozřejmě v šortkách. Já jsem zimomřivější. Volím krátké triko, na něj triko s dlouhým rukávem a tenkou softshellku jako ochranu proti padající rose. Oproti Honzovi si připadám sice jako Inuita, ale cibulové vrstvení neměním.

Před startovní bránou kolem nás prochází Karel Loprais, jehož dakarka si to spokojeně pobrukuje a je přichystaná, aby jela v čele startovního pole. Na pódiu právě žádá jeden ze startujících svou milou o ruku. Tomu říkám energie sbalená na cesty. Ještě hymna a už se odpočítávají poslední vteřiny do startu.

Rozeznívá se podmanivá hudba a start doprovází menší ohňostroj a laserové efekty. Třítisícový dav se dává do pohybu. Tlačenka jak má být. Rozbíháme se. Aniž bychom se předem domluvili, intuitivně zkusíme běžet až pod první kopec.

Ačkoliv jsme teprve na úpatí Javorového, had čelovek se natáhl již k jeho vrcholu. Noční část závodu sice moc nemusím, pohled na nekonečného svítícího hada je však fascinující. Navíc osvětlené město pod námi také přidává na magičnosti. Osvětlený vysílač se zdá být na dosah. Závodní pole je roztažené, ale neustále je někdo před i za námi.

S narůstajícím fyzickým úsilím dochází čím dál častěji k různým zvukovým projevům jednotlivých závodníků. Nutno uznat, že Honza v tomto případě nikdy nezůstává pozadu a s nadšením se přidává. Krk prdelní střídá krk hrdelní a naopak. Občas vystupuje na kraj cesty a ohlašuje varování před další dávkou plynového přídělu. Já spíše tak skromně sekunduji. Na vrcholu Velkého Javorového se rozděluje trasa na verzi Sport a Hobby. My pokračujeme v trase Sport, která představuje navíc klesání do Řeky a následně výstup na hřeben směrem k Ropici, kde se opět napojíme na hobbíky. Na rozcestí se dvojice za námi dohaduje o správném směru trasy. Nakonec jeden z nich zahlásí: "Deme za prďáky!" Odvážný to počin, pánové!

Před závodem jsme si říkali, že vysněné průměrné tempo by bylo 5 min/km. Pěkný výsledek představuje tempo 4,5 min/km. A spokojení budeme s každým tempem nad 4 min/km, neboť nad tuto hranici jsme se ještě v žádném ze tří ročníků nedostali. Nejde ani tak o naši fyzičku, ale kamenité seběhy nám prostě nejdou.

V průběhu nočního pochodu na mě přichází spánková krize. V každém nočním závodě si tímto martyriem procházím. Úplně vypínám a v polospánku se sunu za Honzou. V jeden moment zabalancuji v místě, kde se ocitám na hraně nad pěkným sešupem. Raději se proto přesouvám na levou stranu a klopýtám dál za Honzou. O pár kilometrů dál se odmlčí Honza a spánkovou krizí si zase prochází pro změnu i on.

Řekl bych, že občerstvovačky nejsou letos tak bohaté, jako v předešlých ročnících. Ruku na srdce, někdy toho možná bylo až zbytečně moc. Co bych spíš uvítal, tak by byl chleba se sádlem, nebo přítomnost salámu. Toho jsme se dočkali až na poslední občerstvovačce na Pinduli a jak jsem mohl pozorovat kolem sebe, setkal se s velkým ohlasem.

Před poslední stojkou na Lysou docházíme Kance. S nadšením nás vítají a hlásí, že zas bude aspoň sranda a zlepší se jim nálada. Chvíli klábosíme a spácháme pár fotek. Nyní už nepohrdneme nabídnutým hroznovým cukrem. Díky za něj! Osvětlujeme Kancům naši situaci, že letos to zas asi na bednu nebude. Kvitují to tím, že možná tak na bednu od jablek, neboť těch se na občerstvovačkách opravdu urodilo. Loučíme se a tempově se za rozbřesku posunujeme na vrchol Lysé.

Sestupem z Lysé začíná pravé kamenité dobrodružství. Jestliže byly do této doby plosky chodidel v klidu, tak teď dostávají tu pravou beskydskou masáž. Jak brácha, tak i já, jsme jako obutí zvolili Salomony XA PRO 3D. Vzhledem k našemu pomalejšímu postupu jsou více odtlumené boty dobrou volbou. Možná by se hodil i agresivnější vzorek. Klouzavých a měkkých úseků je dostatek.

V základní škole v Ostravici se nám naskýtá bolestivý pohled. Nazval bych to "total blackout". Jen se v tomto případě nejedná o výpadek dodávky elektřiny, ale o absolutní úbytek fyzických sil závodníků. Myslím, že toto by vyděsilo i jinak vždy tak klidnou paní Drábovou. Na chodbách leží unavená těla. Někdo spí, někdo se snaží oživit bolavé nohy. Chodbou se line neskutečný aromatický odér, který přímo boxuje do našich žaludků. Z vlastních zkušeností víme, že jak si člověk jednou sedne, svaly tuhnou a o to obtížněji se pak dává do pohybu. Podobně to platí o nohách, které po vyzutí mají tendenci svědomitě natékat. Rychle tak vyzvedáváme v jídelně polévky a chodbou podepřenou bezvládnými těly vycházíme zpět na denní světlo.

Cestou z Ostravice Honza ošetřuje vlčí smečku. Při stoupání na Smrk, spatřujeme na silnici ležící fešnou holčinu se sluchátky v uších. Brácha k ní prohodí varování, že ji něco zajede. Anebo spíš někdo vojede, ...

Výstup na Smrk, to je opravdu třešnička. Na jeho vrcholu je již tradičně lazaret. Závodníci tu různě posedávají nebo i leží. Věnují péči puchýřům a žaludkům. Honza znovu podmazává vlčí tesáky. Půjčuji ji mu echt zádelní mast, jejíž účinek vydrží téměř až do cíle.

Přes Čeladnou (kde v jednom z příkopů odpočívá znavená dvojice), Čertův Mlýn a Tanečnici se konečně dostáváme k Pustevnám. V debatě s jedním závodníkem se dozvídáme o historii hotelů Maměnka, Libušín a sochy Radegasta. Čerpáme tolik informací, jako kdybychom se dívali na vzdělávací pořad veřejnoprávní TV. Tady je to však s tou výhodou, že vše vidíme v reálu. Z Pusteven míříme na Radhošť. Stejně jako loni vynecháváme sestup do Ráztoky. Síly jsou, ale chceme dojít za světla a ještě si užít rodinného kruhu.

Na Radhošti, před kaplí svatého Cyrila a Metoděje, právě slouží mši kardinál Duka. Hojně sledovaná mše se koná při příležitosti výročí 1 150 let od příchodu věrozvěstů na Velkou Moravu. Na několik minut se zastavujeme. Vše se zaujetím pozoruji a Honza pořizuje pár foto vzpomínek.

Po sestupu z Radhoště nás čeká poslední občerstvení na Pinduli. Honza bojuje s bolestí prstů nohou, které dostávají při prudkém klesání pěkně na frak. Předbíháme závodníka, který má zutou levou botu a poskakuje přes kameny jen v ponožce. Nechápu smysl této "taktiky", ale asi je to další stupeň ryzího zoufalství.

Na Pinduli se vrhneme na již výše zmiňovaná kolečka salámu a podáváme telefonickou zprávu do našeho základního kempu, aby věděli, na kolikátou mají přichystat oslavnou salvu a slavobránu. Honza přemýšlí, že si jedno kolečko salámu strčí mezi půlky, aby zacpal hubu vlkům. Ale pak ho raději sní.

Čeká nás už jen poslední výstup na Velký Javorník a následné klesání do cíle. V jednom z posledních stoupání docházíme Petra s Martinem z týmu Smith & Carp. Loni jsme tento úsek šli už za tmy a trochu jsme kufrovali. Nutno podotknout, že takových nás bylo víc. Kluci nám slibují, že nás vyvedou na vrchol. Svůj slib plní na jedničku a tímto jim ještě jednou děkujeme! Dokonce na jednom horizontu na nás chvíli čekají, neboť právě zdoláváme prudkou stojku.

Na Javorníku se rozloučíme a dolů už jdeme samostatně. Kluci jsou rychlejší. Holt dravé mládí. Vidina cíle nás žene neskutečně vpřed. I Honza, který prohlásil, že poběží až v cílové rovince, přechází do běhu. Když teď nad tím přemýšlím, tak to určitě byla největší euforie, kterou jsme zažili. Bolest je potlačena, trudomyslnost je nahrazena optimismem, úsměvem a vtipem. Tento stav je asi také jedním z důvodů, proč všechno tohle utrpení a bolest člověk podstupuje. Kdo nezažil, nemůže pochopit a neuvěří.

Konečně vbíháme do Frenu. Ano vbíháme. Pořád běžíme a úsměv máme od ucha k uchu. Jako blázni. Ale jsme šťastní. Předbíháme kluky ze Smith & Carp a naposledy se s nimi zdravíme. Poslední zatáčka na frenštátské náměstí. Na chodnících ještě stojí lidé a svým tleskáním a povzbuzováním nás ženou do cíle. Už vidíme rodiče a synovce Áju. Vbíháme do cíle a hlasatel ohlašuje Krajandu v cíli! I při psaní těchto řádků mám husinu. Vystupujeme na pomyslnou K2 a z jejího vrcholu máváme frenštátskému náměstí. Honza prý i kroupu uronil. Čtvrtý ročník Beskydské sedmičky jsme dokončili!

Závod ve mně opět zanechá plno vzpomínek na ty nejrůznější situace a stavy. Věřím, že u bráchy tomu nebude jinak. Sedmička je závod, který nemá v ČR konkurenci. Mám na mysli hlavně jeho atmosféru a organizaci. Třeba se tento náročný "pochoďák" dostane ještě více do podvědomí lidí a média mu poskytnou větší prostor. Hlavní je, že je stále víc a víc nadšenců, kteří tomuto druhu sportu propadli.

Příští rok se chceme určitě vrátit zase o něco silnější. B7 je pro nás srdcovka.

Je neděle, den po závodě. Vychutnávám si lososa se špenátovou omáčkou a přes okno restaurace k nám letí z frenštátského pódia Pastrňákovy vrány. Letí vrány, letí, letí,...

David