Podzimní brněnské móře

O podzimním závodě v blízkosti mé domoviny jsem se dozvěděl pozdě a registrace mi utekla doslovně o pár hodin, jelikož byla kvůli naplnění počtu zájemců předčasně ukončena. Naskytla se mi však možnost startovat na jinou registraci. Po menším váhání jsem registraci odkoupil a mohl jsem se tak těšit na svou premiérovou účast na běžecké akci nazvané Vokolo priglu. V koutku duše jsem se sice chvíli pral s tím, že na startovním čísle nebude moje jméno a ve výsledkovce název týmu, ale nakonec přeci jen převládla touha zúčastnit se.

Předpovědi počasí na sobotní poledne nebyly z nejoptimističtějších, ale tu hodinu a čtvrt (kterou jsem si vymezil jako maximální čas strávený na trati) určitě nebude problém vydržet i v dešti. Člověk to může srovnávat třeba s průtrží na loňské K100 a to je panečku rozdíl, jestli jste v dešti hodinu, nebo pět. Mokří jste sice stejně, to ano, ale tělo a psychika dostává víc a víc zabrat. Předpovědi meteorologům zase až tak nevyšly a v sobotu ráno jsem se probral do slunného dne. Po deváté hodině jsem odlétal směr "Bástr" (Brno-Bystrc).

V areálu loděnice místní Tělovýchovné jednoty na Rakovci už bylo živo. Při příchodu jsme potkali africké běžce, což dávalo tušit, že tento závod má pro ně určitou prestiž. Ve volném předstartovním čase jsme si prošli areál. K vidění zde byly především stánky sponzorů se sportovní obuví, oblečením a sportovní výživou. Děti dováděly na skákacím hradě a jejich rodičové popíjeli "nejlepší pivo na celé Moravě". K převlečení sloužily mužské a ženské šatny, které byly umístěny ve velkých stanech. V dalším stanu byla připravena jídelna k občerstvení po závodě. Se zaujetím jsem pozoroval volbu a styl oblečení ostatních účastníků.

V 10:40 začalo řazení do vyznačených sektorů. Start byl rozdělen do jednotlivých vln dle výkonnosti. Ta se určovala na základě času z minulých ročníků nebo času na 10km, který si účastník uvedl při registraci. Úplně vepředu stáli elitní běžci. Hned za nimi byla startovní vlna "A", která odstartovala společně s elitou. Jediným eliťákům byl započítáván čas od výstřelu. Všem ostatním se počítal reálný čas. V další vlně "B" jsem startoval já. Za námi ještě byla poslední vlna "C". Mezi jednotlivými vlnami byl časový odstup 4 minut. Jak počítání reálného času jako oficiálního, tak i start ve vlnách považuji za velice rozumné rozhodnutí organizátorů. Díky tomu, i přes účast necelých 1700 běžců, nedocházelo k žádným výraznějším "špuntům".

A jaký byl můj cíl před tímto závodem? Jak už jsem psal výše, horní časovou hranici jsem si stanovil na hodinu a 15 minut. Snový čas pro mě byl ten, u kterého budu mít průměrné tempo pod 5 minut na kilometr. Což představovalo čas okolo hodiny a deseti minut. Bylo mi jasné, že od startu se nasadí divočejší tempo. Přes mou snahu o klidnější začátek, jsem se samozřejmě nechal strhnout a po pár stovkách metrů jsem tak atakoval hranici 5 minut na kilometr. Nutno podotknout, že toto, na mě rychlé tempo, nebylo až tak výsledkem davového efektu, ale i toho, že trať byla první dva kilometry od startu rovinatějšího profilu. Rychle jsem tedy přehodnotil svoji taktiku a snažil se systematicky dodržet nastolené tempo s tím, že v kopcích přibrzdím a v klesání budu dohánět ztrátu.

Pod hradem Veveří (na pátém kilometru), před odbočkou na most, byla umístěna první občerstvovačka. Možnosti napít se jsem nevyužil a obloukem jsem zastavující se závodníky oběhl a pokračoval přes most na druhou stranu přehrady. Zde začal asi 2km úsek vedený po nezpevněných úzkých cestách. Občas jsem před sebe někoho pustil, nebo jsem naopak pomalejší běžce předběhl. Ale moc jsem nebláznil, protože riziko špatného šlápnutí, uklouznutí, bylo dosti velké. Tempo se mi místy začalo blížit k hranici 5 minut a 20 vteřin, a tak jsem si začal pohrávat s myšlenkou, že zkrátka "pod pět" to nedám a v mysli jsem i svým způsobem rezignoval a soustředil se na důstojné dokončení závodu.

Lesní úsek závodu představoval rozmanitý profil. Stoupání střídalo klesání a kilometry tak rychleji ubíhaly. V klesáních jsem pozoroval, že tempo se pomalinku navyšuje a v myšlenkách jsem si začal opět pohrávat s mým vysněným průměrným tempem. I kolem druhé občerstvovačky na desátém kilometru jsem proběhl bez zastavení a hnal se dopředu s vidinou blížícího se cíle. Před druhou občerstvovačkou jsem přemýšlel, zda doplnit tekutiny, ale vzhledem k celkovému času stráveného na trati (a počasí zároveň) jsem se rozhodl, že ušetřím vteřiny a zavodním se až v cíli.

S blížícím se cílem přibývalo i diváků kolem trati. Musím připomenout i dobrovolníky, kteří byli rozeseti podél trati a s úsměvem a tleskáním nás povzbuzovali do dalších kilometrů. Jim určitě také patří velký dík. Atmosféra kolem trati nabírala na intenzitě. V těchto okamžicích si vždy uvědomím, jak neskutečný musí být pro vrcholové atlety pocit, když jim tleská celý stadion. Sám na sobě pozoruji, jak mám před závodem husí kůži a jak mě dokáže atmosféra strhnout k výkonům, k nimž se v tréninku přibližuji velmi obtížně. Zkrátka závody mají své osobní kouzlo, obzvlášť když jsou zorganizované tak, jak byl tento závod.

Poslední kilometry už jsem běžel s vědomím, že pravděpodobně splním svou snovou představu a dostanu se pod, pro mě magickou, pětiminutovou hranici na kilometr. Už jen poslední pravotočivá zatáčka a vbíhám na cílovou rovinku. Ano je to rovinka, ale v mírném stoupajícím sklonu. Snažím se periferně vnímat stojící diváky po pravé straně a čekám, zda nespatřím fandící rodiče. Asi 30 metrů před cílem spatřuji taťkovu nataženou ruku a stíhám si s ním plácnutím pozdravit a při tom ještě zahlídnu mamku. To mi vlívá do žil poslední energii a po pár vteřinách protínám pomyslnou cílovou pásku v čase 1 hodina 10 minut a 41 vteřin. Hurá!

V cíli se zastavuji a rozdýchávám se. Ihned se však narovnávám, abych sobecky nebrzdil další dobíhající nadšence, a pokračuji špalírem pořadatelů vpřed. Sundávám čip z nohy a odevzdávám jej do kyblíku, na krk je mi zavěšena pamětní medaile a já se vydávám cestou zpět hledat své rodinné zázemí.

Po závodě konečně doplňuji tekutiny v podobě jednoho kelímku obyčejné vody a dvou kelímků ionťáku. K jídlu se odhodlávám až asi po půl hodině, kdy se mi konečně aspoň trochu zklidní žaludek. V jídelním stanu dostávám těstoviny s kečupovou omáčkou. Nasoukám do sebe asi polovinu porce, zbytek dávám na dojetí taťkovi. Na pivko je dlouhá fronta, a tak kupon odevzdávám neznámému běžci ve frontě a opouštím areál s pocitem, že plnotučný si dám až doma. A možná i dvě.

Celkově ve mně závod zanechal krásné pocity. Byl to závod, po kterém jsem byl šťastný jak díky výkonu, tak i celkové atmosféře. Když zdraví dá, chtěl bych se určitě v příštím roce postavit na start. Tentokrát snad už se svým jménem na hrudi. Jsem rád, že Brno má tak pěkný běžecký závod v malebné scenérii brněnského priglu.

David