Oslavanská 50

Třetí dubnovou sobotu jsme se s Honzou probudili do chladnějšího rána, ve kterém jsme se pěšky přesunovali do sousedních Oslavan, kde byl start turistického pochodu Oslavanská 50.

Těsně před cedulí s nápisem Oslavany u nás zastavil postarší favorit a z okénka vykoukl účastník pochodu a nabídnul nám svezení. Chvíli jsme sice váhali, ale nakonec jsme nabídku zrychleného přesunu neodmítli.

Na startu, u klubovny oslavanských junáků, jsme se nechali zapsat třemi organizátory a uhradili startovné, které činilo na dnešní dobu neuvěřitelných 10Kč. V ceně startovného byla malá mapka a stručný popis trasy, který později sloužil jako místo pro razítka z kontrolních stanovišť. Doplňující informace jsme ještě obdrželi u velké vystavené mapy. Zde jsem docela znejistěl, neboť polovina pochodu se šla opačným směrem, než jsem si ho před pár týdny sám prošel. Naštěstí jsem si mohl jednotlivé části trasy v navigaci Garmin otočit. Navíc organizátoři nepřehledné úseky svědomitě označili krepovými fáborky.

Na pochod jsme vyrazili společně s kolegou, který nás svezl do Oslavan. Naivně jsem si myslel, že hned v prvním kopečku nás nechá jít a půjde si svým tempem. Několikrát nás ujišťoval, že se na něj nemáme vázat, ale jakmile vydýchal nějaký kopeček, hned nám byl zase v patách. Bylo to trošku frustrující, ale zkrátka jsem musel před tímto člověkem smeknout. Jeho výbava byla velice prostá. Žádné funkční oblečení, hydrovak, natož energetické prostředky. V baťůžku měl jen lehčí oblečení pro pozdější oteplení, pár jablek a plastovou láhev s pitím.

Na prvním stanovišti U Katovny jsme si sami orazítkovali karty a počkali na kolegu, až se převleče. Mezitím Honza provedl přelepení k životu probouzejícího se puchýře. Po opravené dřevěné lávce jsme přešli přes řeku a pokračovali v pochodu. V jednom místě nás čekala rozbahněná cesta. Naštěstí se dalo nejvíce bahnitým úsekům vyhnout a ke Skřipině jsme se tak blížili poměrně svižným krokem. Na levém břehu Oslavy jsme zavzpomínali na dětská léta, jejichž letní prázdninovou část jsme trávili právě na jedné ze skřipských chat. Proběhlo pár vzpomínkových fotek a poté jsme šli k mostu, kde na nás měla čekat druhá kontrola.

Kontrola však na místě nebyla, a tak jsme přešli most a pokračovali po zelené turistické značce směrem k Vlčímu Kopci. Na Vlčáku přešel do šortek i Honza. Cesta ubíhala bez sebemenších problémů a jarní sluníčko nejenže příjemně hřálo, ale hlavně dotvářelo krásné přírodní prostředí ať už v lese nebo na polních stezkách.

Před mostem, za střediskem U Vlasáka, na nás čekala kamenitá vsuvka. Po zdolání tohoto úseku, který se mi zdál kratší, než když jsem ho šel poprvé, jsme po železném mostě přešli na levý břeh řeky Oslavy. Zde jsme si udělali takový malý jarní piknik. Jako stůl posloužila zem porostlá jarně zelenající se trávou a na hlavní menu se servírovaly tablety BCAA (pod pracovním názvem "kuře"), které se zapíjely velkými doušky lahodného iontového moku. Po takto vydatném obědě, jsme vyrazili stíhat turistického kolegu z Moravského Krumlova.

Kamenitá část za střediskem U Vlasáka byla taktéž opravdu výživná. Zpestřením se opět staly řetězy, kterých jsme se přidržovali a vytahovali na další přístupnější balvany. Po překonání další kamenité pasáže jsme pokračovali dál po červené. Já byl přitom neustále v pozoru, neboť jsem nechtěl přejít odbočku a neskutečně tak zakufrovat, jako při mé první tréninkové Oslavanské 50.

V jednom místě se hned nabízely tři možnosti, jak pokračovat dál. První volbou byla přímá trasa, o které jsem si však správně myslel, že je to ta, kterou jsem zvolil minule. O neschůdnosti této cesty mě přesvědčili i dva turisté, kteří se z tohoto směru právě vraceli. Honza šel prozkoumat první odbočku a já jsem se s příchozími turisty vydal druhou odbočkou. Ta se po chvíli projevila jako správná varianta, neboť se na jednom ze stromů objevila červená značka. Honza i po mém zvolání pokračoval po své cestě. Po pár minutách to chtěl vzdát a zkoušel přejít přes větší žleb na mou stranu. Sešup a následný výšlap to byl však řádný a tak chvíli hledal a tápal kudy dál. Najednou se u něj objevil nějaký lesní domorodec (asi nějaký toulavý rybář) a poradil mu, že může jít klidně dál, že se cesty po chvíli sejdou. Honza tedy pokračoval dál a v přístupnějším místě přešel na mou stranu.

Asi po půl hodině jsme dohnali našeho kolegu a pokračovali ve svém tempu. Jeho dech jsem za námi přestal vnímat až před Skřipským Mlýnem. Ale stále jsem byl připraven, že se najednou za námi zase vynoří v propoceném triku a se šťastným výrazem v zarudlé tváři.

U skřipského mostu už tentokrát byla kontrola na svém místě. Dostali jsme razítko a chvíli pozorovali přijíždějící cyklisty. Před těmi také smekám. Určitě museli kola často ručně přenášet a jízdu střídala chůze.

Po poslední kontrole jsme přešli most a vydali se menší chatovou oblastí vstříc poslední čtvrtině pochodu. Honza vypadal svěže a mě začalo zlobit pravé tříslo a trošku podkolenní šlacha. Nebylo to však nic hrozného, a tak jsme si některé úseky zpestřili během. Běh se také ukázal jako příjemná změna pro namožené loketní svaly a Honzovy mírně natékající ruce. Na řadu přišly i pěkné výšlapy, které nám byly příjemnější než namáhavější sestupy.

Spolubojovníka jsme definitivně setřásli cestou ze Skřipiny a ten den jsme ho už neviděli. Doufám, že dorazil v pořádku do cíle. Vzhledem k jeho fyzičce a zarputilosti, si nepřipouštím možnost, že by pochod nedokončil.

Čím více jsme se blížili k Oslavanům, tím více jsme potkávali turistů. Většinou se jednalo o menší skupinky kamarádů a rodin. Mnoho z nich bylo oblečeno sportovně, ale našli se i účastníci oděni do klasického všedního oblečení a samozřejmě i zastánci maskáčových kalhot s lahváčem v ruce. Musím říci, že díky této různorodosti panovala na trase pohoda, až mi připadalo, že jsme ji svým rychlejším tempem narušovali. I když to ráno vypadalo, že se závodu zúčastní 3 lidé, tak nakonec bylo pěkné vidět nadšence, kteří se třeba jen šli projít. Určitě tomu napomohlo i počasí, které bylo opravdu jak na objednávku.

V cíli na nás čekali rodiče a třináctiletý synovec Ája. Ten nás nadšeně natáčel na svůj mobilní telefon. Takže jemu patří velký dík, za vlastně první video Krajanda Teamu. Děkujeme i rodičům, kteří nás přišli povzbudit těsně před cíl. Jak to tak vypadá, tak se zde rodí sice malý, ale o to srdečnější fanklub.

David