Na 200 tepů

Díky dobrému pocitu z posledních tréninků jsem neodolal a rozhodl jsem se zúčastnit nedělního závodu Sport Life Run na BVV. S myšlenkou účasti na tomto 10km závodě jsem si pohrával asi necelé dva týdny. Také jsem si říkal, že bychom se zase mohli všichni sejít v kompletní sestavě. Tedy rodiče a moje dvě holky. Ty se však nakonec nemohly zúčastnit díky studijním povinnostem a doznívající nemoci.

O půl desáté se registruji na informačním stánku před hlavní bránou BVV. Naše kroky míří rovnou k pavilonu F, kde je zázemí pro závodníky a také startovní brána. Chvíli se rozhlížíme a procházíme si výstaviště. Asi ve čtvrt na jedenáct se loučím s rodiči a jdu se rozběhat. Probíhám se výstavištěm a nakroužím necelé 3 kilometry. Po závěrečném protažení jdu do pavilonu F, kde se už pomalu řadí běžci. Start je naplánovaný na 11. hodinu.

Poslední vteřiny před startem a mně v hlavě probíhá zase tolik myšlenek. Je to vždy moment, kdy si připadám, jako kdybych opustil své nejbližší a táhl do boje. Už vidím poznámku mé češtinářky, která do mých slohových prací psávala: "Davide, příliš patetické." Ale na mě to zkrátka takto působí. Svým způsobem je to pocit, z kterého má člověk husí kůži, na druhou stranu mě to dodává sílu, odpovědnost a odhodlání. Změť myšlenek ostře přerušuje startovní výstřel.

Vyrážím, jako kdybych vystartoval na 400 metrů. Střídavě koukám před sebe a hlavně pod nohy. Asi 100 m od startu mě hlasitě zdraví rodiče. Tempo mi nepřipadá přepálené, ale pro jistotu kontroluji údaj na hodinkách. K mému překvapení je jeho hodnota 3:53 min/km. Ihned začínám zvolňovat, abych to nepřepálil.

Už v prvním kole si dávám dohromady průběh dnešního závodu. Neuvědomil jsem si, že díky menšímu prostoru má trať hodně zatáček a navíc v každém kole vbíháme do pavilonu Z. Po schodech stoupáme do nejvyššího patra, kde ho téměř celé obkroužíme a poté zase hurá po schodech dolů a ven z pavilonu. Tempo se zpomaluje, ale díky rychlému začátku, mám pořád rezervu. Tuším, že za současných podmínek bude hodně těžké, abych svůj cíl splnil (zatáčky, schody,...).

Asi 100 metrů, před měřícím kobercem, který značí průběh do druhého kola, mě povzbuzují rodiče. Stačím trochu zvednout ruku na pozdrav a peláším dál. Je to sice chvilka, ale neskutečně to nakopne, když vás někdo povzbudí.

Od 6. kilometru začínám pociťovat, jak mi začínají tuhnout nohy. V duchu si říkám: "Dneska to nebude žádná prdel." Pomyslný čertík mi vkrádá do mysli i jednoduchou variantu ve smyslu ukončení tohoto martyria. Nějak si nedokážu představit, že v tomto stavu ještě dám 4 kilometry. Zabalit to ale rozhodně nehodlám. Snad jedině, že budu muset zpomalit a přijít tak o možnost zaběhnout svůj osobák. Počítám také s tím, že nepřesný signál v pavilonu Z způsobuje zkreslení údajů na hodinkách a nemůžu tak stoprocentně těmto číslům věřit.

Při výběhu po schodech se přidržuji zábradlí. Melu z posledního. Tělo více a více vadne. Sbíhám schody. Beru to po dvou. Dělají se mi mžitky před očima. Naštěstí všechny schody "trefím" přesně a žádný držkopád se nekoná. Vybíhám na ostré říjnové slunce.

Přede mnou jsou poslední dva kilometry.

Devátý kilometr už ani nějak nevnímám. V desátém začínám vnímat povzbuzování diváků, které je umocněno opět hlasitým pokřikem rodičů. To mě nakopává a "ždímám" ze sebe to poslední. Před cílem předbíhám ještě jednoho závodníka a vběhnutím do pavilonu F probíhám cílovou bránou. Zastavuji hodinky, následně i svůj tělesný stroj. V předklonu chytám dech a v polovičním komatu mi pořadatel odcvakává z boty měřící čip.

Beru si kelímek ionťáku a na zaplnění žaludku jeden banán. Projíždím hodinky, abych zjistil, jak čas jsem vlastně zaběhl. Posledních pár set metrů jsem neměl sil ani sledovat hodinky. A už to vidím. Čistý čas má hodnotu 47 min a 9 vteřin. Dokázal jsem to! Tato hodnota je můj nový osobák.

Pro ty, kteří mají představu, jakou vyšší tepová frekvence představuje fyzickou zátěž, tak pro ně tu mám informaci, že závod jsem odběhl při průměrné tepové frekvenci 186 tepů za minutu a její maximální hodnotě 200 tepů za minutu. 

David