Mezi jesenickými borovičkami

13.09.2012

Na další horské dobrodružství v podobě Jesenického půlmaratonu a maratonu jsme si museli tentokrát notně přivstat. Směr motorest Skřítek jsme totiž vyráželi v časných ranních hodinách, něco málo před pátou. Cesta naštěstí ubíhala rychle bez deprimujících zácp na dálnici a pár minut po sedmé jsme již parkovali u motorestu. Teploměr v autě ukazoval příjemných 14°C a na déšť, který nás doprovázel po cestě, už to také nevypadalo. S Honzou jsme se začali přehrabovat v kufru mezi našimi zavazadly. K nemilému překvapení jsem zjistil, že jsem si vzal jiné šortky, než jsem měl v plánu a s kterými jsem počítal. Přípravu jsem tentokrát nějak podcenil a všechny věci jsem si chystal až ráno před odjezdem. Takže jsem v jednom okamžiku ani nevěděl, zda jsem si nabalil běžecké ponožky. Nakonec jsem je objevil na samém dně batohu. Jen ty šortky mě krapet rozhodily, neboť jsem ráno sáhnul po těch nejletnějších s jednou mini kapsou. Takže plány, jak si dám do kapes gel, tyčinku a ampuli s hořčíkem, vzaly fofrem zasvé.

Před osmou jsme si s Honzou popřáli štěstí, rozloučili se s taťkou, synovcem Pájou a vyrazili jsme autobusy směr Ramzová respektive Červenohorské sedlo. Honza mířil na Ramzovou, kde byl start maratonu a já jsem cestoval na ČHS, na start prvního ročníku horského půlmaratonu. Cestou jsem se snažil podřimovat, ale moc to nešlo díky počínající startovní nervozitě. Tak jsem aspoň zavřel oči a nalhával si tak, že jsem v polospánku. Asi kilometr před sedlem jsem neprozřetelně otevřel oči a uviděl před autobusem válející se mlhu. Úplně mi to připomnělo červencový výjezd na sedlo, v rámci letní dovolené.

Jakmile autobus zastavil a otevřely se dveře, hned jsem na sebe začal soukat lehoučkou bundu proti větru. Foukalo opravdu zodpovědně, viditelnost mizerná a zima řádná. Chvíli jsem přešlapoval venku a schovával se v závětří jedné z chat. I přesto jsem se občas zimou celý rozechvěl. Po registraci jsem zamířil do útrob místní menší restaurace, jejíž stěny jsem ještě před chvílí podpíral. Tam jsem začal spřádat plány v čem vyběhnout. Už jsem na sobě měl i bavlněné triko, které jsme dostali v rámci startovného. Ale nakonec jsem nepodlehl panice, sundal jsem bavlnu a správně se rozhodl pro krátké funkční triko a lehkou bundu. Ještě připnout startovní číslo a hurá do té kosy za otužilci, mezi které se rozhodně neřadím.

V 10 hodin začal výklad tratě, kde jsme byli upozorněni na možná sejití z trasy a hlavně kamenité úseky v závěru závodu. Po výkladu, který se nesl ve velmi uvolněné náladě, jsme se vydali chůzí na start po červené turistické značce. V půl jedenácté bylo odstartováno za pomocí papírového pytlíku. Opravdu originální startovací pistole. To mě příjemně pobavilo a s lehkým úsměvem jsem vyrazil do závodu.

Jak už to na závodech bývá, vyběhlo se tempem ryze závodním. Aspoň tedy vzhledem k mým výkonnostním schopnostem a možnostem. Brzy jsem tak raději zatáhnul za pomyslnou ruční brzdu a zvolnil jsem. Trasu po Praděd jsem znal, neboť jsem si ji prošel v červenci o dovolené. Věděl jsem tak, co mě čeká a nemine. Z počátku se mi běželo dobře. Pravděpodobně díky závodní euforii jsem nevnímal ani počáteční ztuhlost nohou, se kterou v posledních měsících marně bojuji. Avšak asi po 2km se mi začalo v žaludku něco přelívat a s přibývajícími metry se do toho přidalo nepříjemné nadýmání. Na Švýcárně jsem už měl úmysly navštívit místní toaletu, ale řekl jsem si, že to vydržím. Ne, ne, to nebylo dobré rozhodnutí...

V prudkých kopcích jsem přecházel do chůze. Občas jsem se je snažil vybíhat, ale když jsem zjistil, že mám stejnou rychlost jako ti, co přešli do chůze, běh jsem v ten okamžik vzdal. Někteří v chůzi pokračovali i na horizontu a tak to silně stahovalo k méně namáhavému tempu. S každým dopadem nohou na zem se mé zažívací problémy stupňovaly. Už jsem si tak ani neužíval závodu či krajiny a myšlenky se slepě soustředily jen na to, zda mě potíže opustí, nebo je budu muset řešit. V tomto případě "bé" bylo správně. Na 15. kilometru jsem se rozhodl problém řešit, jelikož jsem vyhodnotil situaci jako stupeň nejvyššího ohrožení. Odbočil jsem z cesty mezi nízké borovičky a během chvíle bylo dílo dokonáno. V průzorech mezi větvemi jsem jako partyzán pozoroval probíhající závodníky. Po rozběhnutí jsem cítil velkou úlevu a vyčítal jsem si, že jsem situaci měl řešit hned v počátcích. Od této chvíle se mi běželo pěkně, ale přeci jen jsem pořád běžel v nejistotě, aby se mi problémy ještě nevrátily a abych to vydržel do cíle.

Před kamenitým seběhem jsem předběhl jednu mladou závodnici. Po pár set metrech jsem ji však ucítil těsně za sebou, tak jsem ji pustil před sebe. Na kamenitém terénu si počínala zkušeně a já jen sledoval, jak se mi pomalu ale jistě ztrácí. Na konci kamenité divočiny jsem konečně přešel do běhu a v dáli jsem spatřil onu dívčinu, jak se k ní začínám zase přibližovat. Za chvíli už stála na kraji lesní cesty a na můj dotaz, zda je v pohodě, mi zkroušeně odpověděla, že zrovna teď ji muselo začít tolik píchat v boku. Popřál jsem jí, ať to zvládne a běžel jsem dál.

Po pár set metrech jsem však začal mít problém i já. Ozvala se křeč do pravého lýtka, až jsem se musel na chvíli zastavit. Zkusil jsem se protáhnout, rozejít, ale bylo to pořád stejné. Cíl už byl opravdu blízko, a tak jsem se rozběhl. Aby toho nebylo málo, přidalo se i levé lýtko. V křečích jsem tak doběhl do cíle v čase 2 hodiny 29 minut 27 vteřin. Vzhledem k zažívacím nepříjemnostem jsem byl s časem spokojen.

A co mé nepříjemnosti způsobilo? Nejmenovaný originál hotový iontový nápoj, kterého jsem se před závodem napil. Až doma jsem díky Honzovi zjistil, že jeho chuť není taková, jaká by měla být a tak šel do odpadu.

A jak dopadl Honza? Honza se rozepisuje opravdu jen velmi, velmi zřídka. Vychutnejme si tak jeho menší report.

"Já jsem se rozhodl běžet svůj první maraton v životě formou horského běhu. Na start jsem se postavil do první řady, abych byl chvíli v čele závodu. Cítil jsem k trati pokoru.

Odstartovali jsme z Ramzové (778 m n. m.) v 10 hodin a začali stoupat na Šerák (1329 m n. m.). Energie jsem měl dost, ale raději jsem s ní šetřil. Během prvních šesti kilometrů jsme museli překonat výškový rozdíl asi 550m, a tak když mě míjel závodník se slovy - chůze je také pohyb - dal jsem mu zapravdu. První občerstvovačka u chaty Jiřího na Šeráku byla v mlze. Zhltnul jsem trochu sladkostí a pádil dále. Zjistil jsem, že jsem ve stoupání vytrousil jeden ze dvou gelů. Vítr nám foukal zprava ve stoupání na Keprník (1423 m n. m.).

Následovalo klesání, rovinka a mírné stoupání k Vřesové studánce. Od ní po šotolinové cestě v klesání k druhé občerstvovačce na 15. kilometru na ČHS (1001 m n. m.). Zde jsem měl mezičas asi 1:50hod. Smiřoval jsem se s tím, že plánovaného času 4:30hodin nedosáhnu. Ta pokora. Ve stoupání na Švýcárnu (22.5km) jsem poprvé ucítil při došlapu ztuhnutí pravého lýtka. Potíže narůstaly, a tak jsem musel zastavit a protáhnout nohy. Dopil jsem druhé balení hořčíku a čekal ve volném tempu ke Švýcárně na odeznění křečí. Po doplnění energie na Švýcárně jsem se plížil na rozcestí k Pradědu. Tempo klesalo a klesalo a morálka také. Na Pradědu (1491 m n. m.) jsem se otočil a po asfaltce k Ovčárně sbíhal pomalu, abych eliminoval otřesy lýtek, a nezavdával tak podnět k dalším atakám křečí.

Posilněn jsem opatrně vybíhal z Ovčárny směrem k Petrovým kamenům. Kolem Vysoké hole (1465 m n. m.) přišla další vlna křečí, hlavně levé lýtko se kroutilo. Musel jsem je opatrně protahovat a i tak jsem už cítil bolest v levém podkolenní z nadměrného protahování. Běh tak zde byl vystřídán úseky chůze. Po požití energetické tyčky se stav trochu zlepšil. Minul jsem v mírném poklusu Jelení studánku a směřoval k asi sedmi kilometrům vzdálenému cíli. Lýtka trpěla v delším prudkém klesání na kamenité suti. Potom to již bylo jen lesem až do cíle.

Před cílem jsem vyždímal zbytky sil a v usilovném tempu proběhl cílem v čase 5 hodin 45 minut 51 vteřin s celkově 1577 nastoupanými metry. Byl jsem spokojený s dokončením závodu, ale s časem ne. Bude co napravovat. Na příští rok musím ještě lépe vyladit tělo, aby lépe bylo a tolik to nebolelo. Horskému maratonu zdar!"

David