Lužánecká tkanička

20.03.2013

Třetí březnovou sobotu se konal již 68. ročník brněnského běžeckého závodu "Běh Lužánkami". Jelikož jsem se dříve o závody nezajímal, tak jsem o tomto závodě nevěděl. Narazil jsem na něj při hledání závodů na internetu. Zaujal mě datem konání a hlavně tím, že je blízko mého bydliště. 

Počasí v týdnu před závodem sportovním aktivitám nepřálo, a tak jsem vyhlížel sobotu s napětím, co si na nás "nahoře" připraví. Na poslední dva tréninky jsem oprášil své silniční ády Aegis a obutím se naladil na sobotní kvapík. Z tréninku otlačené podélné klenby dávaly jemný signál toho, že může vyvstat nějaký ten "menší" problém.

Sobotní teploty se pohybovaly kolem nuly a cestou do Brna začal poletovat sníh. Z podmraků vykukovalo slunce a nevypadalo to tak na vydatnější sněžení. Vítr, který znepříjemňoval pracovní část týdne, se naštěstí na sobotu uklidnil.

Po jedenácté hodině bylo v lužáneckém parku živo. Právě probíhal závod žen a já jsem šel obhlídnout budovu SVČ, která sloužila k vyzvednutí registračního balíčku a hlavně zde byly oddělené šatny a další volná místa k sednutí a předzávodnímu odpočinku. Po menším rozkoukání jsem se převlíknul do závodního a šel jsem se rozklusat. Upřímně musím říct, že na rozklusání a zahřátí se, jsem nikdy moc nebyl. Zde mě však nějak pohltila závodní atmosféra a nemohl jsem se dočkat, až vyběhnu. Odhadem jsem mohl vyklusat asi 2km. Bavilo mě to, chladné počasí mně nevadilo a start se alespoň rychleji přibližoval. Kvůli menšímu skluzu byl o 15 minut posunut na 12:30.

Na startu se seřadily necelé tři stovky běžců. V hlavě jsem měl plán tempa a strategie, kterého jsem se chtěl držet. První kolo nepřepálit a tempo stlačit těsně po 5 min/km. Toto tempo držet čtyři kola a v posledním kole to rozbalit "na krev". Cílem byl závod dokončený pod 40 minut. Výborným výsledkem by bylo 39 minut.

Na startovním "roštu" jsem se zařadil přibližně doprostřed zástupu a s výstřelem jsem doslovně vykročil vstříc závodu. První metry se šlo krokem, abychom se navzájem neudupaly. Posupně se pomalu přecházelo do klusu a tempo se zvyšovalo. Hodinky ukazovaly tempo 6 min/km a mně bylo jasné, že musím zabrat a trochu ten pomalý start dohnat. Asi po 300m kouknu na hodinky a vidím tempo 4 min/km. Tento údaj mi velel zatáhnout brzdu a nebláznit. Tempo jsem ustálil kolem 4:40 a začal si ho hlídat. Cítil jsem, že na toto tempo mám a neměl bych se odrovnat.

Druhé, třetí i čtvrté kolo psaly stejný scénář. Lišily se snad jen tím, že sil logicky ubývalo. Ale tempo se mi dařilo držet. A jak lze z výsledných časů na jednotlivá kola vyčíst, tak jsem ho tato 4 kola držel s rozdílem jedné vteřiny! S přibývajícími kilometry jsem pomalejších běžců předbíhal míň a míň. Ti nejlepší kolem mě prosvištěli rychlostí, kterou bych asi dlouho sprintovat nevydržel. Holt jiný oddíl. Snažil jsem se za nikým nevyvážet, nepřizpůsobovat se. Slepě jsem si běžel svoje a v hlavě už se mi spřádaly plány na rychlý finiš v posledním kole.

Při průběhu do posledního kola jsem si odcvakl na hodinkách mezičas a přidal jsem na tempu. Jenomže po pár metrech jsem zrakem směřující k zemi spatřil nemilou věc - rozvázanou tkaničku na pravé botě. Co teď? Zastavit, vypadnout z tempa, ztratit vteřiny, riskovat náběh křečí, anebo pokračovat s rozvázanou tkaničkou? Zvolil jsem druhou variantu. Doteď nevím, zda to byla správná volba. Ale snad ano. Aby toho nebylo málo, tak se k rozvázané tkaničce přidala řezavá bolest na obou klenbách. A je to tady. Otlačené klenby z tréninku se naplno ozvaly a já si to teď doslovně vyžíral. Bolest to byla nepříjemná. Místo toho, abych se soustředil na finiš v posledním kole, tak jsem neustále doufal, že pravá bota příliš nepovolí, a že se v bolestech nějak dobelhám. Tkaničky jsem si nepřišlápl a dokonce ani nikdo jiný, a mohl jsem tak protnout pomyslnou cílovou pásku.

Cílem jsem proběhl v čase 36:37. V posledním kole se mi podařilo zrychlit o 18 vteřin. V cíli jsem odevzdal čip a kulhajícím krokem se vydal do budovy SVČ. Ano mohl jsem ještě zaběhnout lepší čas, nebýt tkaničky a otlaků. Ale mohlo být i hůř. Až teď při psaní reportáže jsem si uvědomil, že jsem díky rozvázané tkaničce mohl klidně ztratit i čip. Potom bych své jméno hledal až na samém konci výsledkovky. Závod mi tak dal další cenné zkušenosti, které určitě využiju v jednom z nejbližších závodů.

Na konec ještě poděkování rodičům za fandění a organizátorům za příjemný a pěkně zorganizovaný závod v centru Brna.

David