Krakonošova 100

26.06.2011

K sepsání tohoto článku se dostávám pro změnu trochu obtížněji. S postupně vyprchávajícím zklamáním se ale přeci jen chuť k psaní vrací, a tak postupně skládám jednotlivá slova do vět, věty do odstavců a vzniká tak nakonec tento článek popisující naši anabázi v Krkonoších.

Do Vrchlabí jsme dorazili ve čtyři odpoledne. Start byl naplánován na devátou hodinu večerní. Po potvrzení registrace jsme s Honzou obdrželi každý mapu, na jejíž druhé straně byl soupis jednotlivých stanovišť občerstvení a kontrol. Počet účastníků na nádvoří postupně narůstal, až se zastavil na čísle 285. Jednalo se tak o rekordní počet závodníků v 45tileté historii konání závodu. Proti loňskému rekordu je to navýšení o více než sto dvacet nadšenců! Je zde krásně vidět, že zájem o sport a přírodu v naší zemi roste.

Start byl nakonec odpočítán a odmávnut mocným Krakonošem s pětiminutovým zpožděním. Na další opozdilce se již nečekalo. Po startu mnoho lidí vyběhlo a řítilo se vstříc prvnímu kopci. Jako krásný kontrast působil pohodový Olaf se svým lahváčem, kterého tímto zdravíme a gratulujeme ke zdolání K100. S Honzou jsme uběhli asi 100m a pak jsme přešli do chůze. Zkrátka něco pro kamery a fotoaparáty. Svižným kvapíkem nás překvapivě míjelo hodně lidí. Nenechali jsme se strhnout a šli jsme si svým tempem.

Výživným začátkem krkonošského dobrodružství se stal po chvíli výstup na Přední Žalý. Ve stoupání jsme již předbíhali pár závodníků. U rozhledny na Žalý byla první kontrola, a jelikož byla pár kilometrů od startu, tak se tvořila menší fronta. Honza se občerstvil teplým čajem, trochu jsme se přioblékli, nasadili čelovky a pokračovali k další kontrole v Horních Mísečkách.

V prvních metrech mě dost bolela lýtka, ale jakmile se tělo zahřálo a dostalo se do provozní teploty, bolest ustoupila. Cestou ze Žalého jsme se dali do běhu a kopec jsme sbíhali. To byl letos největší rozdíl oproti naší loňské premiéře na B7. Běh byl podstatně příjemnější a zřejmě i šetrnější ke kolenům a stehnům. Navíc jsme tak předběhli několik závodníků a cesta z kopce rychle ubíhala.

Několik slov k výše zmíněným čelovkám. Já jsem vytasil novou Led H14 od přítele Lensera. Po jejím zapnutí mě překvapila intenzita svitu a jeho šíře. Honza, který vedle mě vyklusával, hleděl s údivem. Po chvíli svůj světlomet (který mj. koupil ode mne) potupně vypnul, protože mu zkrátka stačilo parazitovat na mém. Podobný údiv jsem spatřoval i v očích několika ostatních účastníků. Každopádně se mi díky čelovce šlo a běželo skoro tak lehce, jako za denního světla.

Po kontrole na Horních Mísečkách jsme vyrazili na Dvoračky. Během této cesty jsme zaslechli předpověď, že ve dvě hodiny by mělo začít pršet. Tato pesimistická informace se začala trochu vkrádat do našich mozkoven jako brouk. Po minutí Dvoraček jsme po asfaltce mířili do Harrachova. K městu dvou můstků vedla nekonečná asfaltka. Na ní jsme doběhli maratónkyni z Prahy, se kterou jsme absolvovali pár příjemných běžecko-chodeckých kilometrů v družném hovoru.

Honza neustále poukazoval na to, jaký má hlad, a že se nemůže dočkat občerstvovačky, která na nás v Harrachově čekala. K dispozici byl čaj, pivo Krakonoš, chléb, máslo, marmeláda, sádlo a cibule. Musím poznamenat, že občerstvení bylo na K100 opravdu svědomitě zajištěno.

Při odchodu z harrachovského autobusového nádraží, asi ve dvě hodiny ráno, nás ani ve snu nenapadlo, že se sem za pár hodin zase jako mučedníci vrátíme. Stoupali jsme kolem Mumlavských vodopádů a začalo mírně poprchávat. Čím více jsme se blížili ke Krakonošově snídani, tím byl déšť hustší. Krakonošovu snídani jsme minuli zkratkou, kterou nám poradili kolemjdoucí. Po chvíli jsme trochu znejistěli a chvíli nevěděli kudy dál. S pomocí Garmin navigace jsme se zorientovali a pokračovali dál po správné stezce. Déšť nabýval na intenzitě a za Voseckou boudou jsme si začali pohrávat s myšlenkou možného odstoupení ze závodu. Nejhorší slejvák však přišel na Tvarožníku. Před Violíkem si začal Honza v mlze, větru a nepřestávajícím dešti na sebe soukat goretexové kalhoty na své již promočené elasťáky. Jeho větrovka také již dávno vzdala souboj s deštěm. Já jsem na tom byl tak nějak podobně. Měl jsem sice gtx bundu, ale zase mi chyběly ve výbavě nepromokavé kalhoty. Ponča jsme také neměli. Byli jsme zkrátka kompletně mokří a boty se proměnily v malé bazény.

Situaci jsme vyhodnotili během pár vteřin se závěrem, že se vrátíme zpět do Harrachova. Cesta to byla spíše taková ulička hanby, neboť asi každý desátý turista se nás ptal, proč jdeme špatným směrem a proč to balíme. Já jsem pro jistotu vypnul i čelovku, abychom nebyli tak nápadní. Morál byl v tu chvíli na bodě mrazu a naše pohledy provrtávaly zem smáčenou hustým lijákem. Cesta byla nekonečná a nám bylo jasné, že sen se rozplynul. Sen o zdolání 100km závodu, na který jsme se dlouho těšili a poctivě připravovali. Honzovi v zapařených kalhotách začal naříkat vlk. Po necelých devíti hodinách a padesáti kilometrech jsme se znovu ocitli tam, kde jsme již jednou byli.

V Harrachově jsme se vrátili do hospůdky, ve které jsme si před necelými čtyřmi hodinami pochutnávali na chlebu se sádlem a cibulí. Sedělo tu již několik promočených odpadlíků. Další skupinka postávala na nádraží. Dali jsme si grog na zahřátí, protože jsme sebou nekontrolovaně škubali jako při malém epileptickém záchvatu. V hospodě a cestou autobusem do Vrchlabí jsme si užili spoustu srandy díky dvěma Brňákům i ostatním zdecimovaným osobám. Turistickým nadšencem z Brna mi bylo předpovězeno, že budu mít zápal plic.

Přijíždějící autobus dle osazenstva vypadal, že zrovna míří na nějakou výhodnou předváděcí akci pro seniory. Svým příchodem jsme vzbudili asi menší averzi. Příčinou tomu nebyl jen náš unavený vzhled, ale zřejmě také odér, který se z nás linul. Kolega přes uličku okamžitě usnul tak, že se začalo autobusem ozývat jeho spokojené chrápání. Druhý zase při usedání na sedadlo prohlásil, že si na toho vlka snad ani nesedne. My jsme se s Honzou doklepávali zimou. Honza se zul (ale jen trochu) a mokré ponožky si vyždímal do kelímku od kávy z automatu. Bylo to lepší.

Nedokončení závodu nás hodně mrzí. Zase jsme však nasbírali cenné zkušenosti, pěkné zážitky, sáhli si trochu na dno. Ověřili jsme si také to, že jsme udělali podstatný krok ve fyzické zdatnosti. Určitě jsme na tom byli daleko lépe než loni v Beskydech, kde jsme pochod absolvovali s nulovými zkušenostmi. Ujistili jsme se také v tom, že nám v těchto pochodech pomohou běžecké úseky.

Závěrem bych chtěl poděkovat organizátorům tohoto domácky skromného závodu, kolemjdoucím a především rodičům za podporu a vynikající zázemí.

Ano, tentokrát jsme padli. Ale už jsme vstali a o to víc budeme na sobě zase makat. A Krakonoši, v příštím roce se vrátíme!

David