Kalhotková panoramata

28.04.2015

Po více než půlroční závodní odmlce na nás čeká první letošní výzva. A to přímo Horská výzva v Jeseníkách. Minulý víkend připadlo dost sněhu, předpověď slibuje slunečné počasí. 

V týdnu před startem řeším jediné dilema - jaké zvolit obutí. I přes ohlášené vyšší teploty a odtávající sníh se rozhoduji pro boty s hřeby. Honza volí Speedy s agresivnějším vzorem. Jako profík bude vybíhat jen s ledvinkou. Já jsem si na ledvinku nezvykl, proto volím osvědčený lehčí šalamounský batoh. Kejml však vydělávám a pitím plním jednu 0,25l soft láhev a jednu 0,5l lahev od coly.

Večer před startem ladíme formu domácí sekanou a plzeňským na šťastné shledání.

Cestou na start je chladněji, ale v prostoru startu už je příjemné teplo. Pro mě přímo ideální způsob zimy. Sníh a teplo. To mi vyhovuje. Řadíme se na start. Po společném odpočítání startu celé startovní pole vybíhá tak zběsile, že se nestačí zvednout startovní páska. Nedávám pozor a ve vteřině mě páska škrtí pod krkem... Rychle se ji snažím odtrhnout a vysvobodit se z této šlamastiky. Opojen úspěšným vysvobozením zvedám hlavu a zapomínám, že jsou před námi schody. O jeden z nich zakopávám a padám jak Newtonovo jablko k zemi. Plazím se po chodníku, chytám vypadlou láhev a snažím se uhýbat, aby mi někdo neprovedl na zádech běžecký způsob akupunktury s nesmeky na botách. Vše komentuji výrazy, které určitě nejsou součástí Ottova slovníku naučného a snažím se co nejrychleji najít bráchu, abychom se zbytečně nenaháněli.

Po necelé minutě už jsem za Honzou, který si to přede mnou vesele vyklusává. Pozoruji, jak lehce kluše a já za ním dupu tím svým para během. V hlavě už přemítám nad tím, jak dlouho vydržím takto běžet. Tuším, že to bohužel nebude žádná hitparáda...Honza má v úvodu závodu respekt z vlka. Zapomněl si totiž funkční slipy, a tak musel na start v bavlněných, které má na sobě od rána.

Žaludek mi zatím ještě funguje, ale cítím se slabý a do kopců postupuji ztěžka a pomalu. Marně vzpomínám na časy, kdy jsem třeba na B7 tempovou chůzí předbíhal pomalejší závodníky funící do kopce. V posledních měsících jsem se přiřadil na jejich místo. Nevím, čím to je, ale je to tak.

Moje peripetie pokračují - ve stoupání na Šerák mi vypověděly službu baterky v čelovce. Naštěstí měsíc svítí hodně intenzivně a světlo se pěkně odráží od bílého sněhu. Přes veškerou snahu přesně stínovat přede mnou jdoucího bráchu, občas šlápnu do tmy a probořím se do hlubšího sněhu. Nemrzne.

Za Keprníkem začíná svítat a to mi vlévá kapky energie do žil. Na Červenohorském sedle zaslechnu povzdech jednoho závodníka, kterému morál rapidně klesá k bodu mrazu po informaci, že má v nohách určitě o 10 km méně, než si naivně myslel.

Pobavení nás čeká na manšestru sjezdovek, který s rozbřeskem trochu zledovatěl. Před námi pozorujeme "tančící" trojici, která se snaží přejít příčně sjezdovku. Snowy s hřeby mě drží a manšestr s menšími problémy přecházím. Otáčím se za sebe a vidím, jak Honza stojí uprostřed v předklonu a hlásí okolo, že ho chytil houser. Hůlky boří do tvrdého podkladu a bojuje s gravitací, která ho táhne do údolí. Vracím se k němu a využívám svého zimního obutí k odtahu Honzy ze sjezdovky. V diskusi k závodu jsem četl, že zde některým závoďákům ukazovaly jejich GPS strojky velmi, velmi rychlé časy, některým dokonce končila brzdná stopa až v lese.

Cestou na Švýcárnu se potkáváme se dvěma závodnicemi. Holky jsou povahy veselé a jako hlavní poznávací znak svého dresu zvolily kalhotky, z kterých vytvořily nejsvrchnější funkční vrstvu. Na mě bohužel začíná přicházet krize a tak jen obdivuji, jakou mají děvčata energii a jak jsou pořád vysmáté. Na konverzaci nemám sil a zdrceně přemýšlím, čím se to jen "naspeedovaly". Nezbývá mi tak nic jiného, než je pustit před sebe a kochat se tak alespoň pohledem na dvě pěkná kalhotková panoramata. I přes krizi je na horách krásně.

K Pradědu postupuji jako hlemýžď a na Honzovy pobídky k běhu, či alespoň k rychlejší chůzi, nereaguji. Není sil, není nálada a nebaví mě to. Z Pradědu se zkouším rozběhnout, ale nejde to. Jsou to spíše jen tragikomické pokusy. Od Ovčárny následuje nekonečná hřebenovka. Pózujeme fotografovi. Pořád se mi honí v hlavě stoupání k vrchní nádrži Dlouhé Stráně. Tohoto úseku jsem se obával velice správně. Slunce je v plné síle, nebe bez mráčku. Začínám si propočítávat jednotlivé loky na kilometry, které mužů upít ze zásob vody. V případě největší krize si rozpustím ve zbylém pití sníh, kterého je kolem dost a dost. Na bráchovu radu nabírám do dlaní sníh a nechávám si ho odtávat na hlavě a temeni. Dosahuji tempa horolezců stoupající na některou z velehor. Občas se zastavuji a rozdýchávám se.

Na řadu přicházejí sny a představy, na co všechno mám chuť. Představuji si ovocné pivo a tu chuť, s jakou bych se ho pořádně napil. A co teprve šampus! Nebo tedy správně sekt, jehož pár lahví máme na pokoji. S takovou chutí bych teď vypil klidně celou láhev. Tyto myšlenky mi pomáhají stoupat výš a výš. Konečně vrchol nekonečného stoupání k úpatí horní nádrže. Za chvíli ještě poslední kratší stoupání k větrným vrtulím, a pak hurá po sjezdovce dolů, do cíle.

Blížící se cíl mi přeci jen dodává lepší náladu, a když míjíme vrtule, tak už vím, že to do cíle zvládnu. Jako třešnička na dortu nás čeká závěrečný sešup po červené sjezdovce do cíle. Dáváme se na sestup. Neustále krátce sklouzáváme, sjezdovka se nám zdá být nekonečná. S Honzou se shodujeme, že klouzavým sestupem po sněhu aspoň pošetříme stehna, která by na travnaté části sjezdovky dostala určitě více na frak.

Do cíle docházíme v čase 13:31:55 a vítají nás oba rodiče.

V restauraci si Honza vychutnává jídlo, které je v ceně startovného. Je mi tradičně špatně, tak svou porci přenechávám taťkovi. K úplnému štěstí mi stačí plechovka ovocného piva. Tak málo stačí ke spokojenosti.

Asi 2 týdny po závodě absolvuji na Honzovo doporučení servisní lékařskou prohlídku v nemocnici. Sám cítím, že něco není v pořádku. Od loňského pražského maratonu výkonnostně stagnuji. K mému překvapení mi všechny výsledky vycházejí negativně a s výbornými hodnotami. Jsem šťastný. Přeci jen to čekání na závěrečný ortel bylo hodně nepříjemné.

Přes ty všechny dobré zprávy ale stále nevím, co je příčinou mých špatných výkonů. Na konci vyšetření ještě hovořím s primářem, který je shodou okolností také běžec. Dostává se mi odpovědi, že se s tímto stavem už setkal. Prý si tělo samo řekne dost a očekává uvolněnější režim. Rada je tedy taková, že nemám nic lámat přes koleno a běhat do vzdáleností, které mně budou ještě přinášet radost.

Asi tedy ještě o něco pomaleji, ale zato s radostí vzhůru do dalšího dobrodružství!

David