Jesenický návrat

22.04.2012

- Jak byste ve zkratce popsali průběh závodu?

DAVID: Jednalo se o typicky zimní závod. Nečekal jsem, že dva měsíce po LH24 zažiju ještě další zimní adrenalin. Asi 90% trasy vedla ve sněhu. Jen závěrečný úsek byl po asfaltu, což někteří kritizují, ale nám nevadil. Nás naopak zbrzdila extrémní vložka v Divokém dole, kde nás předběhly dvojice, na které jsme již začali získávat náskok. Po většinu závodu tvořil podklad propadající se sníh. Dost to ubíralo sil a chvílemi to byla slušná depka. K Pradědu byla část cesty projetá rolbou, což bylo supr. V některých stoupáních tekly potůčky, přes které jsme museli projít. Většinou byly tyto potůčky zakryty sněhem, někde zas už byly bez sněhu. Každopádně jsme vždy musely dávat pozor, abychom se ve sněhu nepropadly do vody. Ale byla to spíš taková loterie. Propadneš, nepropadneš. Ovlivnit se to moc nedalo.

HONZA: Okruhový závod přes několik jesenických vrcholů. Mně by více vyhovovalo odstartovat brzy ráno a mít tak možnost se během závodu kochat za světla jesenickou přírodou. Chápu organizátory, že načasováním startu doprostřed noci vznikla tak rezerva pro zdárné dokončení závodu i těm, kteří volili pomalejší tempo. Jinak závod nebyl tak masový jako B7, kterou jsem měl možnost již dvakrát poznat. Opět jsme si s bratrem vyzkoušeli pohyb v zimním terénu. Kouty nad Desnou znám, protože jsme tu s rodiči byli několikrát na dovolené. Jinak rodiče nám dělali na tomto závodě znovu skvělé zázemí.

- Zaskočilo vás nějaké počasí?

DAVID: Během těch necelých 13 hodin, co jsme byli na trase, se vystřídaly různé podoby počasí. Nebo spíše rozmary. Start začal za tmy. Kolem třetí hodiny v noci začalo pršet. Ve vyšších polohách se déšť měnil ve sníh. K tomu se přidala mlha. Mráz se do těla díky větru zakusoval s větší razancí. Mlha byla tak hustá, že vysílač Praděd nebyl vidět ani ze 100 metrů. Až jsme stáli u kontroly, která byla u Pradědu, tak jsme teprve měli možnost vidět základnu vysílače a jemně se rýsující obrys vrchní části stavby ztrácející se ve všudypřítomné mlze. Při extrémním sestupu zasněžené stráně nás na chvíli navštívily sluneční paprsky.

HONZA: Se zimním počasím jsme počítali. Déšť jsme si nepřáli. Pršet však začalo na kontrolním stanovišti na Ramzové, výstupem na Šerák naštěstí ustalo a změnilo se ve sněžení. Měl jsem tak možnost poprvé vyzkoušet moji paclite bundu s gtx. Překvapilo mě, že jsem se v ní tolik nezapotil, i když... Praděd nebyl v mlze téměř vidět. Klesání do cíle nám zpříjemňovalo naopak slunce.

- Srovnání s ostatními závody, organizace?
DAVID: Závod mohu srovnávat s B7 a LH24. V porovnání s těmito dvěma závody vychází Horská výzva v Jeseníkách jako menší a skromnější podnik. Beskydské divočiny jsou organizačně zvládnuty na jedničku. Libor Uher neustále něco vylepšuje. I když i tam se najde nějaká ta chybka, tak servis mají závodníci opravdu luxusní. Horská výzva je určitě vítaným zpestřením v sérii horských závodů. Co vylepšit? S přicházejícím teplejším počasím určitě větší možnost doplnit kejmly o vodu. Jestli budou takové "věcné" ceny jako v Jeseníkách, tak tombolu zrušit. V lepším případě, ať se sponzoři více pochlapí.

HONZA: V mlze bylo hůře vidět značení. Méně přehledné úseky by bylo lepší značit blikajícími poutači. Toto bylo na Lysé vychytané. Jídlo bylo dobré, jen na první kontrole došly rychle tyčinky. Tombola byla menší, ale byla. Některé ceny byly úsměvné. Závod byl dobře zorganizovaný, doprovodný personál ochotný, fotografové pilní. Tímto všem děkuji.

- Který úsek považujete za nejtěžší?
DAVID: Zde není s odpovědí třeba otálet. Jednoznačně sestup do Divokého dolu. Často jsme balancovali na pomyslné hraně a hrozilo, že se povezeme na zadnici ze stráně dolů. Jako velkým pomocníkem se zde staly hůlky. Honza může vyprávět. Asi největším rizikem se staly vzduchové kapsy ve sněhu. Často jsme se díky nim nezištně propadly až o několik desítek centimetrů hlouběji do sněhu. Slovník v těchto vypjatých situacích byl opravdu peprný. Já jsem se poroučel k zemi celkem třikrát, a Honza tuším dvakrát. Nebo se mýlím?

HONZA: Pro mě jako osobu splácející hypotéku, několik úvěrů a mající doma tolerantní manželku a dva syny byl nejtěžší závěrečný sestup z hřebenu do údolí. Úzká cesta vedla zasněženou strání s odtávajícím sněhem. Šel jsem na jistotu, abych se vyhnul zranění. Proto nás tu několik dvojic předešlo. Tyto závodníky jsme v předchozích stoupáních předbíhali. My jsme tak paradoxně s bratrem v klesáních spíše ztráceli. Holt jsem tahal (a asi i brácha) takticky za brzdu. Několikrát jsem se jednou či oběma nohama zabořil do sněhu. Jednou jsem do sněhu zajel až po tříslo a praskla mi hůlka. V ten moment bylo štěstí, že organizátoři nebyli na blízku.

- Přišla nějaká krize?
DAVID: Nějaká obzvlášť velká krize nepřišla. Asi za polovinou závodu se mi ozvala podkolenní šlacha. Nejvíc dostávala zabrat v sestupech, kdy člověk střídavě klouzal a brzdil. Naštěstí nebyla bolest až tak omezující. Jedinou větší krizí se tak stal spánkový deficit, který mě potkal v jednom z nočních výstupů. Oči se začnou zavírat a mám pocit, jako kdyby se kolem mě míhaly stíny. Asi je to taková mírná halucinace. Nemám představu, jak dlouho tento stav trvá. I když se to člověku zdá nekonečný, tak je to asi jen pár minut, kdy člověk zkrátka tento stav překoná a jede se dál.

HONZA: Krize přišla v mém případě cestou z Červenohorského sedla. V botách jsem cítil vlhko a byla mi zima na ruce. Na občerstvovačce jsem větrem prochladl a asi 2km mi potom trvalo, než jsem se znovu zahřál. V tomto úseku jsme se s bratrem zařadili do asi 10 členné skupinky a ve vláčku jsme se vyváželi dále. Tímto zdravím pražského tahouna tohoto gruppetta, s kterým jsme potom klábosili. Fyzickou krizi jsem ani nepociťoval. Snad jen v závěrečném asfaltovém delším seběhu do cíle se ozývaly plosky.

- Jaké jste zvolili oblečení a obuv?

DAVID: Pro závod jsem měl připraveny Salomony XT Wings2 GTX společně s řetězovými nesmeky, které jsme si s bráchou nemohli vynachválit na LH24. Pro Jeseníky však byly nesmeky dodatečně zakázány, což doteď nepovažuji za rozumné rozhodnutí. I na LH24 se mohl člověk rozhodnout, zda nesmeky (mačky, řetězy) použije, nebo ne. Jako obuv jsem tak zvolil Inov8 Roclite 313 GTX. Boty jsem ještě ochránil psí dečkou neboli návleky, které měly eliminovat padání sněhu dovnitř boty. S "Inovejty" naprostá spokojenost. I když začínám být s GTX (co se bot týče) víc a víc skeptický, tak zde membrána fungovala dobře. Občas jsem v botě ucítil chlad sněhu, kterému se podařilo do boty někudy propadnout. Za celou dobu však nedošlo k tomu, abych v botě čvachtal, což je v případě boty s GTX téměř konečná.
Na nohách jsem měl softshellové kalhoty. Ze softshellu byla i tenká bunda. Tu jsem však zaměnil na bundu s GTX (Tilak Attack), jakmile se rozpršelo. S touto bundou jsem doběhl-došel až do cíle. Svou úlohu plnila i v "odrážení" studeného větru. V jesenickém závodě určitě velká spokojenost s GTX bundou. Samozřejmě je nutné počítat s tím, že čím větší aktivitu vyvinete, tím větší hrozba, že se pod GTX budete pařit.

HONZA: Základem komfortu na akcích této úrovně je funkční prádlo. To asi každý ví. Botám dávám přednost s membránou gtx. Měl jsem i návleky, přesto v botách bylo občas trochu vlhko. Batoh s kejmlem je také dobrý pomocník. Velice jsem ocenil hůlky. Byl jsem dříve bláhově odpůrcem tohoto náčiní, ale kdo je vyzkoušel, tak mi dá zapravdu. A tak když jsem jednu hůlku v závodě zlomil, tak jsem toho velice litoval. Bundu jsem měl z materiálu windstopper. V dešti jsem pak přes ni přetáhl již dříve zmíněnou bundu. Měl jsem v batohu i kalhoty paclite s gtx, na ty však naštěstí nedošlo.

- Byly nějaké ztráty ve výbavě, újmy na zdraví?
DAVID: Na tuto otázku určitě rád odpoví můj tiskový mluvčí Franta Kocourek, že brácho? Žádný šrám jsem si ze závodu neodnesl i výbava to přežila. Jen mám zase další zkušenost pro příští závody, co se týče kontroly výbavy před startem. Pár kilometrů po startu jsem zjistil, že se nemůžu napít z kejmlu. I když jsem v něm měl přes litr ionťáku, tak napít se holt nedalo. Zjistit příčinu závady jsem se chystal na nejbližším občerstvení. Ale byla vždy taková kosa, že jsem to neustále oddaloval a přisál se raději k Honzově hadičce. Honza to vždy kvitoval slovy: "Jen se přisaj k prsu, chlapče". Nakonec nám stačil Honzův obsah kejmlu na celý závod plus jsme doplňovali tekutiny na občerstvovačkách. Až na pokoji jsem zjistil, v čem byl zakopaný pes. Za vše mohla ohnutá - skřípnutá hadička.

HONZA: Jak již jsem zmínil výše, zlomil jsem jednu hůlku. Závod se tak trochu pro mě prodražil. Újma na zdraví naštěstí nebyla.

- Jak byste zhodnotili výsledek a co vás v nejbližší době čeká?
DAVID: Před závodem jsem si říkal, že bych byl rád, kdybychom měli průměrnou rychlost 4km/h a víc. Nakonec se nám podařilo dosáhnout průměrky 4,6km/h. Umístili jsme se v první polovině startovního pole, takže můžu říct, že jsme s výsledkem spokojení. Samozřejmě je stále co zlepšovat a nesmíme přestat na sobě makat. Jen tam pořád musí být to, že z činnosti, kterou děláme, máme radost a děláme ji pro radost. Toho se snažíme držet.
V době psaní toho článku se chystám na pochod "Oslavanská 50". Jedná se o ryze turistickou záležitost, ale budu se ji snažit tréninkově zvládnout rychlejším tempem. Takže pro ostatní budu za běžícího blázna.
Na červen máme s Honzou naplánovanou Horskou výzvu v Krušných Horách a hned následující víkend Krakonošovu stovku. Takže to bude určitě pěknej záhul. Co se týče května, tak uvažuji o turistické akci "Brněnské vokruch vokolo Štatlu", který má 100km. Honzovi tato akce časově nevychází a já se ještě rozhodnu, zda se zúčastním.

HONZA: S výsledkem jsem spokojený. S bratrem postupně nabíráme zkušenosti a fyzičku. Tento druh sportu nás chytil. Každý bydlíme jinde, a tak se takto alespoň vídáme. Co dále plánujeme? Letos bychom chtěli absolvovat zbylé dva podniky HV, dále bychom chtěli reparátem napravit účast na Krakonošově stovce (loni jsme vzdali kvůli nočnímu silnému dešti na hřebeni). V srpnu bych si rád zaběhl svůj první maraton a to v Yesenickém závodě. V září nás čeká třetí účast na B7. Sezónu bych(om) zakončil(i) silvestrovským jistebnickým během.

David & Honza