Jesenické déja vu

03.09.2013

Je čtvrtá srpnová sobota, těsně po třetí hodině ranní. Mobil se rozsvěcuje a spouští melodii z Arabely na probuzení. Otevírám oči a přes otevřené okno poslouchám relativní noční klid potemnělého sídliště. Na chvíli ho jen naruší opojení plantážníci, kteří asi opustili jednu z občerstvoven a míří se prospat do pravděpodobně nepříliš příjemného stavu. Neustále odkládám vstávání, ale nakonec přeci jen opouštím lože. Vždyť mě dnes čeká jesenický reparát. 

Asi deset minut před pátou nasedám do auta k bráchovi a rodičům. Před námi jsou dvě hodiny cesty na Skřítek. K motorestu přijíždíme asi ve čtvrt na osm. Neprší a vypadá to, že bude přívětivé počasí. Přesto je docela frišno, a tak si hned oblékám mikinu. Chvíli se "rozkoukáváme" v přilehlém lesíku. Moc času na chytání Lelka obecného však není. V 7:45 odjíždí první ze dvou autobusů na Ramzovou, který veze účastníky maratonu. Loučíme se tak s Honzou a přejeme hlavně šťastný návrat. Před osmou nasedám do autobusu i já. Pro půlmaratonce jsou vypraveny celkem tři autobusy. Zamávám rodičům a už se vezu na Červenohorské sedlo, kde je zas pro změnu start půlmaratonu.

Chvíli uvažuji, že zavřu oči a budu spát. Nakonec od tohoto záměru upouštím a raději se dívám z okna a pozoruji přírodu. Vzpomínám na loňský ročník, kdy nás na sedle uvítalo větrné počasí a nepříjemná mlha. Dnes je naštěstí jasno. Na triko si však pro jistotu ještě natahuji větrovku.

Na registraci si vyzvedávám startovní číslo "350" a pamětní triko. Špacíruju sem a tam a provádím poslední úpravy na oblečení. Beru do rukou proteinovou tyčinku s pitím a jdu se proběhnout a zároveň snad i zahřát. Lýtka a achilovky mám ztuhlé tak, jak už dlouho ne. Po pár set metrech vždy zastavuji a protahuji se. Zároveň testuji, jak se tělo vypořádává s mými zdravotními trablemi. Asi s necelými třemi kilometry v nohách se vracím zpět na sedlo, neboť těsně po desáté má začít předstartovní rozprava.

Na rozpravě je nám připomenuto, že dnes bude start hned za silnicí, což znamená, že délka trati bude něco přes 22 kilometrů. Po "BoRu" se pomalu přemísťujeme na místo startu. Řadím se doprostřed pole a už se odpočítává. Deset, devět, osm, pět, tři, start! Z obou stran mě najednou předbíhá řada běžců. Asi po půl kilometru se nejistě otáčím, jestli za mnou vůbec ještě někdo je. Nepředbíhám nikoho. Hlavně nepanikařit a netlačit na pilu. V blížících stoupáních se to zpomalí a začne se lámat chleba. Doufám. Předbíhám prvního běžce. Korpulentní mladík už v prvním kopečku rudne a přechází do chůze. I přesto mám můj obdiv.

Začíná mi být jasné, že rok od roku je fyzická kondice závodníků větší a větší. Veškerá stoupání se snažím vybíhat. I přesto, že je to asi kontraproduktivní a většinou mám stejnou rychlost jako ti, co přešli do chůze. Vnitřně mě to však těší a mám radost, že jsem schopen i takový kamenitý stojky vyklusat.

Na řadu přichází úsek s dřevěnými chodníky. Ač by se mohlo zdát, že běh po těchto chodníčcích je příjemný a člověk si při něm odpočine, opak je pravdou. Chodníky jsou místy rozbité a mezi jednotlivými díly je občas větší mezera. Neustále tedy hrozí, že špička boty uvízne v jedné z mezer, nebo že došlápnu na uvolněné prkno. Chvílemi se mi už dělají mžitky před očima z toho, jak svědomitě pozoruji stav chodníku v těsné blízkosti přede mnou.

Stojka na cestu vedoucí ke Švýcárně je opravdu výživná. Jsem rád, že už je za mnou a můžu se konečně zase rozběhnout. Blížím se ke Švýcárně a zároveň k první občerstvovačce. Až teď při psaní článku si uvědomuji, že ani vlastně nevím, co vše bylo na občerstvovačkách k dispozici. Zastavuji u stolku s kelímky ionťáků. Jelikož je studenější, snažím se ho pít pomaleji. Ale stejně mám kelímek vody v sobě, zahazuji jej pod stůl a ještě s plnou pusou se rozbíhám vstříc dalším kilometrům.

Následující úsek si užívám. Cesta představuje mírné stoupání na silnici pod Praděd a po ní klesání až k Ovčárně, kde je další možnost občerstvení. Celý úsek běžím a snažím se tím zároveň vylepšit moje průměrné tempo. Míjím zástupy turistů, kteří míří na Praděd. Někteří se zájmem pozorují, co že to za blázny běží proti nim. Na Ovčárně do sebe natlačím půl gelu, půl ampule shlehy a magnesia. Vše zapíjím kelímkem Enervitu a s odhodláním se pouštím do zdolávání stoupání na Vysokou holi.

Před rokem jsem toto stoupání téměř celé šel. Nyní se ho snažím vyklusat. Jen v jednom místě s nepříjemnými kameny přecházím do chůze, abych se po pár metrech zase rozběhl. Závodní pole je již poměrně slušně roztažené, a tak se jen sporadicky předbíhám asi se třemi běžci. Do kopce unikám já jim, z kopce zase oni mně a takto se to několikrát prostřídáváme.

Nevím proč, ale v hlavě mám zafixované, že hřeben je rovinatější úsek. Ve skutečnosti je na hřebeni několik sice menších, ale docela nepříjemných stoupání. Pár vteřin nedávám pozor a zjišťuji, že už běžím po zelené. To je sice správně, ale znamená to také to, že jsem úplně zasklil třetí a zároveň poslední občerstvovačku na Jelení studánce. Krapet mě to sráží do kolen, protože jsem počítal s tím, že se ještě napiju a doplním sůl. Nu což, loni třetí občerstvení nebylo, tak to musím zvládnout i nyní.

Na řadu přichází strmé klesání protkané množstvím kamení. Běžet tímto úsekem je opravdu o zdraví, ne-li o život. V jednom místě dohlíží i člen horské služby. Tempo se zpomaluje a já opatrně skáču po kamenech a pořád doufám, že nehodím placák na nějakej ostrej šutr. Okem sleduji na hodinkách průměrné tempo a je mi jasné, že musím v závěru zabrat.

Konečně kamenitý úsek končí a mě tak už čeká jen poslední klesání do cíle. Zrychluji a pomalu se blížím k běžci přede mnou. Předbíhám ho a začínám tlačit na pilu. V jeden moment kličkuji mezi stromy tak hbitě, až se divím, že se mi nezasukují nohy. Dobíhám dalšího běžce a ze svého tempa nepolevuji. Vše vypadá ideálně a do cíle zbývá necelý kilometr. Ovšem právě v tento moment přichází první déja vu. Stejně jako před rokem mě chytá silná křeč. Levé tříslo se bolestivě svírá. Stehno nezůstává pozadu a v křeči je náhle i lýtko. Levá noha je komplet mimo provoz a já v mžiku stojím a v tváři mám bolestně zoufalou grimasu. V pravém lýtku už je také křeč. Polykám zbytek ampule magnesia. Zkouším jít. Nejde to. Co teď?? Před sebou už vidím silnici, která vede přes parkoviště do cíle. Postupně mě předbíhají běžci, které jsem tak složitě doháněl. Nejraděj bych na nohy nasadil nějaká kolečka a nechal se do cíle dotlačit. Štve mě to. A to je slabé slovo. Zatínám zuby a s bolestí se rozbíhám.

Tempo z 6:08 kleslo díky mým trablům s křečí na 6:10. Ale i tak je to tempo, se kterým bych byl spokojený. Proto se snažím stále běžet. No běžet - je to spíše takový "paraběh". Před cílem zdravím rodiče a za cílovou bránou se opatrně zastavuji a propínám hlavně levou nohu. Třesoucími prsty si točím ionťák z várnice a pomalu doplňuji tekutiny. Je to za mnou. Zase to bolelo.

Z mého pohledu to byl povedený závod. Trasu o délce 22,8 km jsem zvládl za 2 hodiny a 20 minut. Kelímek piva, jenž byl označen "revolučním" číslem "89", jako kdyby předurčoval mé celkové umístění. A opravdu tomu tak je. Z 209 závodníků jsem obsadil 89. místo.

Honza si prošel nejen podobným křečovým, ale i časovým déja vu, neboť trasu o délce 42 km zvládl téměř za stejný čas jako v předešlém ročníku. Zvládl to a to je hlavní!

Honzův pohled

Na závod s převýšením asi 1670 m jsem se opět těšil. Předpověď slibovala polojasno. Číslo "51" se mi zamlouvalo. Postavil jsem se do první lajny a očekával start. Alespoň chvíli jsem chtěl být první. Start! Vybíháme. Držím si své tempo. Mám v hlavě strašáka v podobě křečí prožitých při loňské účasti. Proto jsem se preventivně tři dny před závodem začal sytit hořčíkem a do závodu jsem se vybavil menším kejmlíkem. Asi po jednom kilometru vzniká tradiční špuntík při přeběhu malé lávky. Had závodníků se začíná odtud více zvedat k Obřím skalám a dále k Šeráku. Od Obřích skal už přecházím do stálé chůze. Nechci se unavovat poskakováním ve slušném kamenitém kopci. Před Šerákem se profil umoudřuje, a tak přecházím do běhu. Na občerstvovačce je mlha a docela zima. Polojasno vypadá jinak. Ale. Cestou na Keprník mlha povoluje, v klesání z něj mizí. Nyní stále po červené kolem Vřesové studánky až k Červenohorskému sedlu. Zde jsem asi o 6,5 minuty pomaleji než vloni (15 km - 1:55). Cítím se dobře, stále dle mého šetřím síly.

Ale déja vu se opět stalo realitou, i když asi o 1 kilometr později než minulý rok a s menší intenzitou. Zkrátka, opět před Švýcárnou pozvolný nástup křečí do lýtek, který mě nutil opatrně našlapovat (hlavně při nástupech a sestupech na dřevěné lávky). Ze Švýcárny pomalu, ale opravdu pomalu běžím na rozcestí k Pradědu. Křeče zatím zažehnány. Na Pradědu (26km) mám ztrátu asi 16 minut. Otáčím se na vrcholu a začínám klesat po asfaltové silnici k Ovčárně. Podklad nedělá unaveným nohám moc dobře. Asi dvakrát musím zastavit pro píchání v boku. Pořád procházím porodními neduhy při delších bězích. Náznak křečí lýtek ještě nastupuje na hřebeni od Vysoké hole, proto opět chvílemi jdu. Současně pociťuji sílící pálení na hlavě od neúprosného slunce. Ani nedávná delší impregnace hlavy přímořským sluncem nezabránila rozvoji solárního traumatu (s odstupem času se kožní kryt na hlavě obměnil). Při sestupu kolem Ztracených kamenů došlapuji v jeden moment tak, že se obou lýtek zmocňuje silná křeč. S protažením mi pomáhá kolemstojící organizátor.

Do cíle dobíhám rozladěn, protože všechny časové plány, aktuálně měněné během závodu, vzaly za své. Časově jsem se pohoršil asi o 7 minut. Je pravdou, že pozávodní regenerace byla rychlejší než při premiéře. Je co zlepšovat! Na viděnou v příštím roce.

David & Honza