Jesenická setkání

29.08.2015

Je 22. srpna a já jsem opět na startu 7. ročníku Jesenického maratonu. Od pražského závodu jsem pořádně neběhal. Byl jsem běháním již přesycený. Jezdil jsem jen na kole (sám, se synem nebo s manželkou), celkem najeto asi 2,5 tisíce kilometrů. Běhat jsem začal zlehka asi osmnáct dní před maratonem na dovolené v Řecku. Brácha letos účast vynechal. Nepřijel jsem tedy ráno, ale již v předvečer závodu. Rozhodl jsem se přespat v autě. Nápad to nebyl špatný, jen jsem asi vyrušil pár závoďáků ve stanech, protože se mi spustil autoalarm. Musel jsem se tak v autě zamknout ručně. Ráno jsem se probíral za zvuků starých pecek trochu dříve, než jsem zamýšlel. Na parkovišti probíhala příprava cílového zázemí. 

Výstřel a jdeme na to. Klasické tvrdé stoupání na Šerák. Počasí je příjemné. Ve stoupání na Keprník zaslechnu mezi hovorem borců za mnou slovo Ivančice. Zpozorním a ptám se: "Říkal jsi Ivančice?" "Jo", zní odpověď. Seznamuji se tak s Vančákem Lubošem Studeným. Svět je malý. V klesání z Keprníku za to Luboš bere a odbíhá. Běží se mi dobře, trať si vychutnávám. Běžím zhruba jako loni. Občerstvuji se na Červenohorském sedle a mířím k Pradědu. Před Švýcárnou opět polykám gel, který potom na občerstvovačce zapíjím. Chci si opláchnout hlavu z místního pramínku, ale ten jen odkapává. Sucho je i v Jeseníkách.

Ve stoupání na Praděd se prodírám zástupy výletníků. Při klesání k Ovčárně zvolňují kvůli píchání v boku. Snažím se problém rozdýchat, ale musím na chvíli přejít do chůze. Cestou k Petrovým kamenům poznávám taťkova neurologa, s nímž se také dávám do řeči. Před cílem ještě probírám s jedním běžcem výhody jeho barefootů.

Do cíle vbíhám v čase asi o čtvrthodiny horším než loni. Běžecká pauza je znát. Čas pod pět hodin je stále, stále v nedohlednu. V cíli se seznamuji s dalším Vančákem Robertem Sachsem.

Tak takový setkávací byl letošní Jesenický maraton. Těším se na Brněnský masakr.

Honza