Jak sem sebú pleščil aj bez slivovice

15.06.2015

Je právě půl deváté ráno a já se ocitám na slivovicí provoněném Valašsku. Přesněji na vrcholu Soláň, jenž patří do celku Vsetínských vrchů. Parkoviště se postupně zaplňují a z oken horského hotelu Čarták se již pilně vydávají registrační tašky. Poznávám pár známých tváří a zvědavě rekognoskuji okolí. Místo startu Valašského Hrbu je opravdu krásné. Příjemnou atmosféru dokresluje probouzející se slunce. Fotím si dřevěné sochy a zvonici, v níž sídlí místní informační centrum. Městské závody mají u nás určitě větší diváckou kulisu, ale traily mě díky přírodě lákají více.

Start závodu nejdelší tratě je plánovaný na 10. hodinu. Mám dostatek času, a tak se kochám, něco málo ještě pojídám a připravuji si věci na závod. Na start si beru akorát 4 gely a 250ml soft lahev.

Závodníci se postupně shromažďují a já se pomalým krokem zařazuji ke konci startovního pole. Nemusím zběsilé starty a raději si hned od začátku běžím to svoje. Mezi závodníky na kratší trať poznávám bosoběžce Tomáše Zahálku ve svém tradičním kiltu. Nad hlavami nám bzučí neposedný sršeň v podobě dronu, cvakají spouště foťáků a mobilních telefonů. Po posledním výkladu tratě je 2 minuty po desáté odstartováno.

Atmosféra po startu je jedním slovem fantastická. Naskakuje mi husí kůže, což je můj takový startovní evergreen. Okolo cesty stojí kamarádi, příbuzní závodníků a navíc závodníci, kteří běží kratší varianty závodu na 30, 20, nebo 10 kilometrů. Naše odhodlané pole má před sebou 55 km.

Od startu se držím předsevzetí nikam se hlavně nehnat. Asi po 2 kilometrech se vedle mě objevuje Georgis Fasulis - známý to internetový bloger. Na otázku, zda jsme poslední, mu odpovídám, že nad tím právě přemýšlím. Ohlížím se, a za námi už opravdu nikoho nevidím. Jsme tedy první. Od konce... Ani jednoho z nás však toto zjištění neděsí. Závod je dlouhý, na bednu to již tradičně nebude a některým před námi se určitě zadře motor.

Ačkoliv se snažím běžet úsporně, tak moje zakleté achilovky jsou ztuhlé a dávají o sobě nepříjemně vědět. Běží se mi těžce a v koutku duše doufám, že to bude po pěti kilometrech lepší. Snažím se občas pozorovat okolní přírodu, abych zapomněl na bolest. Chvíli tak periferně koukám na pasoucí se krávy a poslouchám zvuk jejich zvonců. Přináší mi to kousek vnitřního klidu a zapomnění na čertovské ponoukání v podobě různých bolístek.

Na občerstvovačkách doplňuji tekutiny a pojídám osolené kousky banánu. Zhruba na 15. kilometru nás čeká na hranicích se Slovenskem obrátka prvního úseku dnešního závodu. K obrátce běžím špatnou cestou a jeden z organizátorů mě navádí správným směrem. Čtvrtina úkolu je pro dnešek splněna.

Mezitím se startovní pole promíchává se závodníky, kteří běží kratší verze závodu. I když startovali po nás, tak už některé z nás předbíhají. Do proti míjíme zase ty pomalejší. Na jednom z turistických odpočívadel přede mnou zakopává závodník a metá nekontrolované kotrmelce. Na nohy mu pomáhá přihlížející cyklista.

Na hodinkách si hlídám průměrnou rychlost. I přes to, že můj výkon není žádná hitparáda, tak průměrku se mi zatím daří držet nad rámec mých plánů. Do strmějších kopců volím raději rychlou chůzi a z kopce to pouštím. Taktika se vyplácí. Blíží se navíc polovina závodu, při níž proběhneme startem-cílem do závěrečné části. Úsek do cíle je z kopce, a tak ho celý běžím. Snažím se při tom odpočívat a nabírat sil do dalšího boje.

Při průběhu cílem si beru od rodičů další plastovou láhev s pitím. Jelikož nic nenasvědčuje tomu, že by mělo začít pršet, lehoučkou bundu s díky odmítám. (Jak se dá z výsledkové listiny vyčíst, mnohé závodníky průběh cílem zlákal a zlomil zároveň natolik, že závod po necelých 30 kilometrech předčasně ukončili.)

Průběh cílem mi dodával energii, avšak hned v následném kopci pociťuji, že té energie zas až tolik na rozdávání nemám. Možná právě v důsledku toho se nechávám unášet myšlenkami, přestávám dávat pozor a vypínám ostražitost. Tento můj duševní odpočinek si vybírá daň v podobě zakopnutí a následného držkopádu na 33. kilometru. Přestože se jej snažím ustát, nakonec vyhodnocuji situaci tak, že je možná lepší spadnout, než prokřečovat zlověstně se natahující svaly.

Bum! Ležím na zemi jak čerstvě spadená šiška. Cítím bolest na noze. Pomocí rukou se snažím zvednout. Moc to nejde. Převaluji se tedy na záda, pod které si vkládám ruce a vypadá to, jako kdybych právě odpočíval. Můj pohled se zastaví na pravém kolení, z kterého se line krev. Nohy jsou celé od bahna. Snažím se zvednout, ale do obou nohou mě chytají křeče. Je to patová situace. Chci vstát, ale nejde to. Asi po 2 minutách se mi podaří vstát. Natahuji srolované kompresy pod zabahněné krvácející koleno a pomalu pokračuji dál. Připadám si jako fronťák. Pokouším se obrazně zvednout hlavu, ale tělu už se nechce. Dívám se na hodinky a průměrnou rychlost. I na tu bídu to není špatné. Z rychlejší první části závodu mám rezervu. I tak je mi jasné, že hlavní cíl teď je - dokončit.

Neustále se předháním s jednou závodnicí, která velice hlasitě funí. Začíná mi to lézt na nervy. Všude krásné ticho a do toho pořád ty vzdechy. Zpomaluji, aby se mi vzdálila. Snad bude klid. Občas ji ještě před sebou zahlídnu.

Na poslední otočce piju dva kelímky ionťáku, jím kousek tatranky, osolený meloun a vydávám se na cestu do cíle. Na zpáteční cestě se zdravím s blogerem. Dívám se na čas a z údajů na hodinkách usuzuji, že bude mít co dělat, aby to stihl v limitu 7 hodin. (Pro zvědavé čtenáře - stihl to.)

V jednom z kopců opět začínám dotahovat zhluboka dýchající běžkyni. Držím si odstup, ale když pozoruji, že se mi nevzdaluje, šlápnu na plyn a jdu před ni. Ještě asi 2x mě docvakne, ale pak už se jí definitivně vzdaluji. Zpětně uznávám, že má tato dáma můj obdiv, protože se snažila všechny kopce svědomitě vybíhat. Dostávám se do skupinky 2 závodníků a jedné Báječné ženy v běhu respektive v sukénce.

Obloha se začíná zatahovat a ochladilo se. Stihnu to do cíle před deštěm? Nestihnu... Opakuje se H8. Spouští se silná průtrž doprovázená masáží v podobě malých ledových krup a o zpestření na posledních 3 kilometrech tak není nouze. V tu ránu jsem komplet promočený. Aspoň ze sebe částečně smyju bahno z mé letecké epizody.

Organizátoři na poslední občerstvovačce před cílem drží stánek, aby jim neulétl. Vítr nabírá na síle. Dávám akorát jeden kelímek ionťáku. Jak jsem se dočetl z reportáží, tak jsme možná byli poslední, kteří mohli ještě využít výhody občerstvení u tohoto stánku. Stánek byl poté evakuován a pomalejší závodníci tak měli smůlu. Ale do cíle už to bylo naštěstí kousek.

Za potlesku přihlížejících na autobusové zastávce přebíhám silnici a čeká mě poslední menší stoupání do cíle. Jsem na horizontu a běžím do cíle. Od organizátorů dostávám informaci, že cílová brána byla z důvodu průtrže zrušena a musím se jít nahlásit do útrob hotelu. V úzké chodbičce se prodírám zástupy postávajících běžců. Paní z organizačního týmu mi oddělává čip ze startovního čísla a následně hlásím svůj příchod.

Promočený až na kost, unavený, ale obohacen o další krásný zážitek, dávám sbohem Valašsku. Díky, že jsem měl možnost poznat další pěkný závod v krásném koutu naší České země.

David

Krajanda, Žebětín & Větrovy 2010 - 2021
Vytvořeno službou Webnode Cookies
Vytvořte si webové stránky zdarma!