Jak jsem skládal mozaiku

Ještěd SkyRace. Krátký a výstižný název pro závod, jehož letošní v pořadí již druhý ročník byl vyhlášen jako Mistrovství ČR ve SkyRace. Lokalita a povýšení závodu na mistrovství byly těmi důvody, které mě přesvědčily k registraci do této výzvy. Pokud si dobře pamatuji, tak na Ještědu jsem v životě nebyl a zaběhnout si s českou skyrunnerskou špičkou je bezpochyby lákavé.

Den před závodem jsem si poprvé vyšel na Ještěd (1012 m). Oproti předpovědi bylo krásně slunečno a ani sebemenší náznak deště. Procházka na Ještěd mi nepřišla nikterak náročná. Na řadu tedy přišlo pár fotek, prohlídka vnitřních prostor vysílače (bohužel jen přízemí...), malého Marťana s pinďourem a hurá zase dolů.

Start sobotního závodu je v 11 hodin. Ze známých osobností si všímám Honzy Zemaníka a bosoběžce Tomáše Zahálky ve svém klasickém kiltu. Řazení na start, odpočítávání a jde se do toho!

Ač jsem od startovního výstřelu v první části startovního pole, z každé strany mě už předbíhají závodníci. Kdybych tušil, co přijde po prvním kilometru, snažil bych se více držet v popředí. Po kilometru totiž točíme vlevo a za dolní stanicí lanovky začínáme stoupat po sjezdovce. Doslova vražedný začátek. Vytváří se dlouhý had. Z nosu mi stékají kapky potu, který se řine po mé holé kebuli. Občas se podívám vzhůru, ale když vidím, co mě čeká, bořím opět zrak hluboko k zemi. Hned mi dochází, že jsem se měl držet v popředí. V čelní skupině bych díky svižnějšímu tempu nenabral takovou ztrátu. Než jako závod to spíše připomíná horskou expedici, jejíž postup stěžují sněhová pole. Snažím se ve sněhu trefovat do vyšlápnutých stop, přesto mi to několikrát podklouzne. Chtělo by to boty s agresivnějším gripem. Další střípek poznatků, z kterých určitě složím na konci závodu pěknou mozaiku. Ale i tak patří dík mým zánovním NB.

Dýchání mi naštěstí nedělá problém a na horizont se vydrápu bez přestávek. Je mi však jasné, že jsem v pořadí hodně vzadu. Pro představu měl výstup délku 510 m a převýšení bylo 157 m. Po přepočtu tedy 31% sklon. Když si vybavíte dopravní značku s údajem 12 % a následně ten prudký kopec, který zdoláváte v autě, tak těch 31 % je opravdu slušná hodnota.

Rozbíhám se a snažím se odpočívat, abych celkově zklidnil rozpumpované tělo. Bohužel po pár set metrech přichází ostrá vlevo a to, co jsme si vyšlápli, teď ostře klesáme směrem k cíli. V dolní části mě povzbuzují rodiče. Příjemná psychická podpora, která mi vlívá do žil energii.

Dál je to pořád nahoru a dolů. Najdou se i místa, kde se mi opravdu běží lehce a užívám si to. Zbývá čas na pozorování okolí i ostatních běžců. U běžkyně přede mnou si všímám, jak se jí ze zadních částí bot vyzouvají vložky. Už jí koukají celou půlkou ven. Běžkyně na to však nedbá a běží si to v klídku dál. Často se vzájemně předbíhám s optimistou Tomášem Zahálkou. Na tváří má neustálý úsměv a při svém obdivuhodném cupitání stačí cvaknout i nějakou tu fotku. Má můj velký obdiv, že celý závod dokázal absolvovat bosky.

Dávám se do řeči s jednou běžkyní. Povídáme si o závodě. Účastnila se i loňského prvního ročníku, kdy bylo podstatně horší počasí a trať se mírně lišila od té současné. Ptá se mě, odkud pocházím. Na mou odpověď reaguje poznámkou, že jí bylo hned jasné, že jsem z Moravy. Prý je to znát z mé mluvy. Nechápu :-)

V jednom ze stoupání se zastavuji a upravuji si tkaničky. Na startu jsem si je moc neutahoval, protože jsem předpokládal, že nohy trochu natečou. Chodidla mi nepříjemně plavou, proto jsem se je rozhodl více zafixovat. Třísla a ani achilovky s lýtky nebolí. Na pár minut se probudí šlacha pod pravou nožní klenbou, ale není to nic hrozného a mírný tlak odezní. Jsem rád, že tělo kupodivu funguje, neboť poslední měsíce jsem si s ním užil dost a dost.

Vím, že mě ještě čeká 2x zdolání Ještědu. Ovšem nemám sebemenší zdání, co to bude za boj. Už mi to však začíná docházet. Z příjemné hřebenovky před námi ční kamenitý val, po kterém se máme vydrápat až na Ještěd. Zkrátka šutroidní kopec, po němž lezeme i po čtyřech. Občas ucítím v tříslech mírnou křeč, ale není to nic hrozného, co by se nedalo vydržet. Přesto mi to na psychice moc nepřidává a tento výstup mi bere dost sil a morálu. Po kýženém stanutí na vrcholu (délka 140 m, převýšení 62 m, sklon 44 %) následuje klesání, které už znám díky včerejšímu turistickému počinu.

Jak klesáme, níž a níž, do uší mi doléhají zvuky z cílového prostoru. Nejraději bych to už namířil rovnou tam, ale zatáčíme vpravo a přede mnou je ještě druhý výstup na vysílač. V hloubi duše doufám, ať to zase není po těch šutrech. Snažím se na to nemyslet.

Naneštěstí je druhý výstup ještě náročnější než ten první. Scházíme z cesty a přímo pod lanovkou stoupáme kolmo na Ještěd. Had přede mnou nemá konce a morál jde níž a níž. Hned při prvním kroku mě ve stoupání chytá křeč do třísel. Jdu dál, ale je to horší a horší. Ku.va, to je bolest! Několikrát v duchu kleju, pak už si ulevuju i slyšitelně. Zastavuji se a protahuji nohy. V opravdu velkých bolestech se vyškrábu na silnici, kterou jen přecházíme a čeká nás posledních asi 150 metrů šplhání po kamenech až na vrchol. Stojím bezmocně na silnici a sleduji, jak mě předbíhají, za povzbuzování diváků s lahváči v rukou, další a další závodníci. Křeče mi svírají třísla takovou silou, až mám dojem, že ty šlachy musí každou chvíli rupnout.

Nezbývá mi však nic jiného, než pokračovat dál. Opatrně se rozcházím. Několikrát se zastavuji, propínám nohy. Jsem morálně zdecimovaný a mám žízeň. Je zajímavé, že křeče se mírní, a tak pokračuji dál v boji. Konečně. Jsem nahoře! Vlastně i na hoře. Jaké jsou hodnoty? Délka 310 m, převýšení 145 m, což představuje 47% sklon! S nadšením přebírám z rukou dobrovolnice malou PETku obyčejné vody a hořčíkovou tabletu. Hned ji rozkousávám a rozbíhám se dolů.

Už nemám moc energie na to pouštět se do nějakých větších akcí, ale vidina blížícího se cíle ze mě ždíme poslední zbytky sil. Jako třešnička na dortu na nás čeká 1,5km seběh pod lanovkou se sklonem 23 %. To, aby dostala stehna ještě pěkně na prdel. Při klesání se ptám jednoho závodníka, zda nepotřebuje pomoci. S díky odmítá, že to prý s tím špatným kolenem už nějak do cíle dobelhá.

S opětovnou křečí dobíhám pomalým tempem do cíle. Je z toho nakonec 354. místo ze 447, z čehož 15 běžců závod nedokončilo. Určitě tedy žádná sláva. Na druhou stranu to beru tak, že to přeci jen bylo MČR a vzhledem k mým "tréninkovým dávkám", zdraví, je to asi odpovídající umístění. Pokud bude nějaké příště, určitě mi pomůže pomyslná mozaika, kterou jsem si sestavil z poznatků tohoto závodu.

Organizačně byl závod zajištěn velice dobře. Vlastně ani nevím, co bych případného vytknul. Při psaní těchto řádků popíjím černý čaj s citronem, medem, zázvorem a slivovicí. Můj krk si moc nepotykal se studeným ionťákem na občerstvovačkách. Takže pro příště bych možná ocenil kapku teplého grogu :-) A to je poslední střípek do mé ještědské mozaiky.

P. S. Díky těm, co mě podporovali a mysleli na mě!

David