Hervis 1/2Maraton Praha
Úvodem jen nastíním, jak jsem se dostal k běhání. V období školních let mě běhání nijak neoslovovalo. Navštěvoval jsem spíše posilovnu a jezdil na kole, ale v ryze amatérských dávkách.
Při výchově dětí jsem běhával tak maximálně k přijíždějícímu linkovému autobusu. Snažil jsem se stále jezdit na kole, cvičit se železem, ale ne zas moc. S rodinou jsme se přestěhovali do blízkosti atletického stadionu. Děti jsme ke sportu vedli. Starší syn přestoupil z fotbalu do atletického oddílu, ale to pořád ještě neznamenalo mé vážné námluvy s běháním. Mladší syn je doposud fotbalu věrný. Manželka hraje závodně volejbal, hrála i tenis, lyžuje. Občas jsme s manželkou v rámci venčení dětí zašli na stadion, kde jsme s dětmi sportovali. Jednou jsem si zkusil oběhnout ovál a - nic moc. No, já byl spokojený, ale manželka trousila nějaké poznámky o zvláštním stylu. Pak to přišlo. Řekl jsem si, že bych chtěl zaběhnout tři kilometry pod dvanáct minut. Během školních let za tento výkon byla jednička. Začal jsem proto pozvolně docházet na stadion a trýznit tělo 3km běháním. Pravda. K dvanácti minutám jsem se asi po půl roce docházky přiblížil, ale pod, ani náhodou. To mi bylo asi 38 let.
Znovu jsme se přestěhovali. Vzdálili jsme se stadionu, ale přiblížili se přírodě. Své běžecké aktivity jsem proto směřoval do přírody a zvětšoval postupně své běžecké distance - 4km, 6km, 10km, 14km atd. Na jaře roku 2010 jsem zašel na ovál a zkusil obligátní dvanáctiminutovku. A ejhle, tři kilometry jsem dal těsně pod ni. Cítil jsem takové vnitřní zadostiučinění.
Někdy v tu dobu jsem se v novinách dočetl o pořádání prvního, extrémního pochodu v Beskydech. Do této akce jsem naverboval postupně sportem se zocelujícího bratra, který v tu dobu rozvazoval kontrakt s hospodskými radovánkami. Beskydy jsme zdolali.
Na internetu jsem se dozvěděl o závodech v půlmaratónu. Přihlásil jsem se a meta byla položena. V běhání jsem pokračoval pravidelně i přes zimu, běhal jsem, běhal a běhám a běhám. Je to již návyk. V zimě byla vždy nucená cyklistická pauza, běh ji pěkně vyplnil.
Na start pražského půlmaratónu jsem se postavil s vnitřním časovým přáním. Byla tam spousta lidí. Národ asi začíná běhat. Počasí bylo nádherné. Po startu jsem se v davu pomalu sunul k místu startu. Pak jsem vyběhl. Kličkování, zpomalování, zrychlování. Naskakování na tramvajové ostrůvky, přeskakování kolejí. Doplňování tekutin v občerstvovacích stanicích. V davu povzbuzujících na mě občas křikli rodiče s bratrem a synové. To byla vzpruha! Po patnáctém kilometru mě to už tolik nebavilo, ale doběhl jsem. Čas byl horší, než bylo mé předsevzetí, ale alespoň bude co zlepšovat. Závod byl hezký, jen krapet hodně lidí.
Těším se na příští běhy (v brzké době snad s bratrem) a jiné sportovní aktivity. Děkuji za podporu rodině, rodičům a bráchovi.
Honza