Fantasy v mínus šedesáti

14.02.2014

25. leden se nekompromisně blíží. S Honzou každý den bedlivě sledujeme webkamery na Lysé hoře. Díky všudypřítomné mlze na nich není často nic vidět. Když už se viditelnost zlepší, tak nás záběry utvrdí v tom, že zimní závod bude s největší pravděpodobností bez sněhu. Na nové snowcrossy sedá ve skříni prach a my přemýšlíme, jakou obuv na závod zvolit. Poslední předpovědi hlásí silné mrazy, a tak nakonec přibaluji kromě krosovek i snowcrossy s přáním, že nějaký ten sníh přece jen v Beskydech napadne. 

V pátek odpoledne přijíždíme do Ostravice. Jdeme se rovnou akreditovat do místní školy. Ve vedlejší frontě stojí Honza Zemaník (po závodě právem přezdívaný Kilijanek). V duchu si říkám, že pravděpodobně stojím vedle vítěze. Mezi účastníky se hbitě pohybuje kameraman Saša, jakožto neodmyslitelná postava B7 a LH24. Z počátku nám na něm něco nesedí. Honza dokonce tvrdí, že je to Sašův brácha. Ale už je nám to jasné. Saša nemá na hlavě šátek a dokonale nás svými vlčími vlasy zmátl. Fasujeme startovní igelitky a jedeme se ubytovat na hotel Ondráš. Na pokoji vnímáme příjemné teplo, ale s plynoucím časem se radiátory jako topná tělesa už pouze jenom tváří. Chladnější odchov panoval i loni v bungalovech.

V předvečer závodu ladíme formu šampusem, vínem a poctivými chleby s řízky. Máme takový svůj vlastní gastro festival. Uleháme necelé dvě hodiny před půlnocí. Na nočním stolku vartují špunty do uší pro případ, kdyby se začalo v noci kácet a pílit více dřeva než snesu.

Ráno kráčíme čerstvě napadaným sněhem na společnou snídani. Honza se zásobuje energií, jako kdyby měla vypuknout třetí světová. Oproti němu volím střídmější porce a soukám do sebe dva mini párky s rohlíkem a ze sladkého volím makový závin. Když vidím množství nejrůznějšího jídla, nejraději bych zůstal a ukojil své chuťové smysly. Po snídani se vracíme rovnou na pokoj, kde se pomalu chystáme na závod.

Do závodu zbývá asi 50 minut. Rodiče se společně s naším dvorním fotografem Ájou vydávají na cestu do Ostravice, kde proběhne slavnostní start závodu. S Honzou ladíme poslední detaily výbavy. Dolévám horký čaj do termoláhve a brácha seřizuje hůlky na patřičnou délku. Tím mi připomene, že svým lekinám jsem ještě nevěnoval dostatečnou pozornost. Koukám po pokoji, ale fofrklacky nikde. Volám rodičům, jestli mi je nevzali s sebou na start. Dočkám se však záporné odpovědi. Posledním místem, kde ještě mohou být, je kufr auta. Přesně si pamatuji, že při odjezdu jsem je k autu donesl. Souběžně s otevíráním kufru auta (který je samozřejmě prázdný), vychází z Honzových úst památná věta: "Víš, brácho, já jsem je před odjezdem na chvíli odložil na střechu, a pak už jsem je asi nedal zpět." Že půjdu takhle těžký závod bez hůlek mě ani ve snu nenapadlo. Ale co se dá dělat. Jsou horší věci. Vědom si svého počinu mi Honza v rámci duchu fair play několikrát nabízí svoje. S díky odmítám. Když už jsem dal bez hůlek B7, tak dám i LH24. Čest památce padlým hůlkám. Doufám, že aspoň slouží nějaké čiperné trekující babce a neskončí nevědomky jako podpora rajčat pečlivého kolchozníka.

Přesně v jedenáct je odstartováno. Přes 800 startujících bláznů provází vozidlo České televize. Ač v letošním ročníku startujeme poprvé jako jednotlivci, více než polovinu prvního okruhu jdeme s Honzou společně. Přes noc napadl nějaký ten centimetr sněhu, a tak jsme se rozhodli, že do závodu vyrazíme ve fungl nových snowcrossech. Není nejlepší variantou experimentovat v tomto závodě s novými botami, ale bohužel nebyla možnost je vyzkoušet. Letošní zima je na sníh opravdu skoupá. Jak mně, tak i bráchovi, se jde v nových papučích skvěle. Hroty spolehlivě drží na ledových plotnách a na holých kamenech nepřekáží. Odpadá nám tak nesnadná práce s nasazováním a sundáváním nesmeků. Některé již nacházíme na trati roztržené, nebo jen ztracené díky nedostatečnému upevnění na botách.

Čím více stoupáme, tím méně je sněhu. Asi trochu nelogické, ale přičítáme to větru, který se prohání ve vyšších polohách.

Na řadu přichází finální stojka na vrchol. Vytahuji tunel až nad nos a drápu se po kamenech směrem vzhůru. V momentě, kdy právě vystupuji na vrchol Lysé, jeden z organizátorů, či členů horské služby, odklání závodníka přede mnou z důvodu omrzlin na nose. Mě pouští dál.

Stále musím na tuto "událost" myslet. Nepřipadá mi, že by byla až taková zima. S Honzou postupujeme dolů. Chvíli vyklusáváme, ale většinou se opatrně proplétáme mezi beskydskými šutroidy. V jedné běžečtější pasáži se mi Honza na pár desítek metrů vzdaluje. Nesnažím se ho dohnat. Chci si běžet svoje. Každý máme svou taktiku, styl a navíc je teprve začátek závodu. Přírodě člověk neporučí a Honza náhle vybočuje "na malou". S přáním hodně štěstí ho míjím a běžím uzavřít první kolo.

V cíli jdu pozřít něco sladkého a napít se teplého čaje, který zároveň doplňuji do termoláhve. Nemám potuchy, že Honza mě mezitím předbíhá, neboť vynechává občerstvení. Pomalejším tempem se vydávám vstříc druhému kolu. Asi po půl kilometru mi žaludek nějak zapumpuje a já spontánně otevírám pusu a vyklápím tekutiny, které jsem před chvílí doplnil. Ještě že nemám nasazený tunel přes pusu. Ve stoupáních se snažím jít stejným tempem. Připadá mi, že se ochladilo. Mám spočítáno, že toto kolo stihnu ještě bez zapnuté čelovky. Zatím ji mám v batohu, abych alespoň trochu šetřil baterky před přímým mrazem. Náhradní mám v kapse u těla. Časy se mi prozatím daří bez problémů dodržovat. Před startem jsem si stanovil, že bych chtěl dokončit 8 kol. V cíli druhého kola na mě čekají rodiče. Chystám si čelovku a popíjím energy drink. V gastro zóně ještě požvýkám pár koleček salámu, šunky a dávám si i svůj oblíbený makový závin. Tělo se začíná rychle ochlazovat, rozklepávám se slušnou zimnicí. Když to vidí mamka, nechce mě pustit do dalšího kola. Vše raději urychluji a pádím bojovat.

V první části třetího kola mi není moc dobře. Ruce mi mrznou a začíná tahat pravá podkolenní šlacha. Tunel mám na krku zmrzlý tak, že je spíše jako krunýř a dře mi krk i bradu. Pořád se zabývám myšlenkou, zda se neotočím zpět. Plamínek černé myšlenky navíc přiživí závodník, který si to kulhá proti mně. Ten už to má za sebou. Aby toho nebylo málo, tak mi za zády houká vůz horské služby a svižnou jízdou mě míjí. Přes všechny černé myšlenky pokračuji dál a utěšuji se tím, že po třetím kole budu muset jít do tepla na pokoj. Stoupá se mi těžce. Morál je na nule. Hlava odešla. Pomalým krokem se škrábu na vrchol. Je silný nárazový vítr, který sráží pocitovou teplotu až na hranici -60°C. Kolem mě je bílá tma a zima se zařezává do sebemenších skulinek oblečení. Prozváním podporu, aby věděla, že jsem zdolal vrchol. K tomu si musím sundat zmrzlou rukavici. Nasadit ji však zpět, je neskutečně obtížné. Obě rukavice jsou totálně promrzlé a ztvrdlé. Podaří se mi ruku do rukavice částečně nasoukat. V prstech už nemám žádný cit a nesnesitelně bolí. Jediné, co mě hřeje, je pocit, že dolů to půjde rychleji. Snad. V hlavě se mi přemítají filmové sekvence z nejrůznějších bojů o přežití. I když je to nadnesené a přehnané, klesání z Lysé beru jako svůj boj a cestu o přežití. Touto, ve vteřině vymyšlenou, fantasy se bavím a pomáhá mi nemyslet na bolest.

V cíli se s našima jen rychle zdravím a sděluji jim, že musím na hotel. Na pokoji mě vysvlékají jako malé dítě. Zmrzlými prsty zkrátka nevládnu. Každá vrstva oblečení je zevnitř pokrytá námrazou. To jsem v životě neviděl a už vůbec nezažil. Bunda byla ve druhé části kola jako prkno. Dozvídám se, že brácha ještě prý stačil vejít do čtvrtého kola a po něm chce jít také do tepla. Asi hodinu v pokoji rozmrzám. Pak ulehám do vany. Přemítám, co dál. Ve vaně plné teplé vody se přemýšlí panečku krásně. Díky kompletně mokrému oblečení jsem na pár hodin out. Rozhoduji se, že vyrazím až nad ránem, abych si užil svítání. To si rozhodně nechci nechat ujít.

Po deváté hodině večer přichází Honza. Je překvapený, že mě vidí v domácím dresu. Chce pokračovat dál. Začíná se kompletně převlékat. Po chvíli zjišťuje, že nemá náhradní kalhoty. Proto v duchu pravidla šťastného návratu volí také sušící pauzu. Na trať se také vrátí až nad ránem. Sušíme věci a uleháme do postele. Asi tři hodiny nemůžeme usnout. Tepovka valí a nohy mají pořád tendenci probouzet se k činnosti. Když už nabírám, tak se najednou Honza zvedá a jde si do ledničky pro pivo. Snad pomůže. Pomohlo. I mně.

Ve čtyři ráno vstáváme. Soukáme na sebe všechny ty nezbytně nutné vrstvy a jdeme do gastro zóny na lehčí snídani. Překvapuje mě, že máme takový hlad. Přesně v pět vyrážíme na trať. Nohy jsou trochu ztuhlé, ale jde to. V mírnějším stoupání nás předbíhá Honza Zemaník. Střídavě se hůlkami odpichuje nebo je táhne za sebou. Únava je na něm patrná, ale přesto je jeho krok markantně ladnější než ten náš. Na cestě z Lysé se začíná rozednívat. Denní svit vlévá do žil příjemnou energii. Vypínáme čelovky.

Před posledním kolem si Honza odskakuje na malou a já se prohřívám teplý čajem. Honzu upozorňuji, že bychom měli vyrazit. Závěrečné kolo si chceme vychutnat a spáchat nějaké vzpomínkové foto. Vypadá to, že dnes bude krásné azuro. Jsem rád, že jsem to večer nezabalil úplně a můžu si užít slunečný den na Lysé. Při sestupu nás předchází chlapík, který na horní části těla nemá žádnou vrstvu oblečení. Připadám si, jako kdybych halucinoval. Honza to počastuje poznámkou, že se mu asi rozbil vnitřní termostat. Na otázku, co dělá v létě, nám otužilec odvětí, že v létě se oblíká víc. Hlava mi to nebere a pár minut ještě přemýšlím, jestli je toto možný.

Pod sjezdovkou na nás čeká taťka a jde s námi do cíle. Ája cvakne cílové foto a dokonce i světelnou tabuli s výsledky, na které se na čas objevila jak Krajanda Ivančice (já 5 kol), tak i Krajanda Větrovy (Honza 6 kol). Pěkně pod sebou.

Asi teď čekáte na nějaké to zhodnocení a názor. Zde je tedy mé osobní zamyšlení.

Ze závodu mám rozporuplné pocity. Stále v sobě mám určité zklamání. Fyzička byla. Vím, že na "kdyby" se nehraje a po bitvě bývá každý generálem. Obzvlášť, když se plánuje v teple nad klávesnicí kompjůtru. Na 8 kol, které jsem měl rozplánované, jsem určitě měl. I když jsem oproti loňsku doladil oblečení, závod mě zase zaskočil něčím jiným. Člověk se neustále učí a poznává nové. A právě o tom jsou takové závody.

Výstroj a oblečení nelze srovnávat s profíky, kteří stále točí vyšší tepové hodnoty a minimálně se zastavují. Právě díky vyšším tepům u nich nedochází k až tak velkému riziku vychladnutí a následným krůpějím potu, které okamžitě namrzají. Myslím si, že to chce mít minimálně dvoje nebo troje rukavice a náhradní triko. Od věci by nebyla záložní bunda. Kdo je zvyklý na tunel jako já, tak mít ve výbavě zase aspoň 2 kusy. Dvoje boty na prostřídání také nebudou na škodu. Ponožky jsou klasika. Zásadní podstatou je množství vrstev. Svou roli hraje i otužilost, kterou zkrátka nemám. S Honzou jsme se shodli, že méně vrstev a počáteční pocitová zima je asi lepší, než být díky vícero vrstvám v teple. Zkrátka to chce minimalizovat tvorbu potu. Alfou a omegou jsou zastávky. Dobré je se nezastavovat. Ideální je asi nabrat teplý nápoj, napít se a hned zase jít. Po startu klidně zpomalit a něco sníst. Ale stále jít.

A co dodat k závodu jako celku? Organizace na jedničku a všem lidem okolo patří velký dík. Atmosféra pěkná. Je fajn, že u nás vznikají takto veliké závody. Někdy mi však vše připadá zbytečně komerční a megalomanské. Finanční náročnost rok od roku stoupá. Tak jako u většiny zboží v dnešní době stoupá zákonitě i cena startovného, doplňkových služeb a ubytování. Snad se v budoucnu nestanou závody pouze doménou sponzorovaných profíků a movitých závodníků. Útěchou snad může být to, že závody rostou jako houby po dešti, a tak je z čeho vybírat. Ať už podle délky, profilu, nebo i těch finančních možností.

Co na závěr? V letošním roce vynecháme svou první B7. Příští rok asi i první LH24. Ale kdo ví? Je čas poznávat nové a porovnávat. Poděkovat chci rodičům za zázemí a servis. Ájovi za fotky. Bráchovi za klacky:-) No a pak všem těm, kteří sledovali naše snažení online.

David