Dolní Morava
Návrat na Dolní Moravu
Na Dolní Moravu jsem se vrátil asi po více než 25 letech. I když jsem si toho z dětství až tak moc nepamatoval, přeci jen se mi něco zdálo povědomé a leccos se mi vybavilo. Každopádně areál se neuvěřitelně rozrostl. Všude plno penzionů, chatek a další rozestavěné budovy. V paměti mi utkvělo, jak jsme tehdy (hlavně tedy rodiče) táhli veškeré kufry dlouhou cestou až do penzionu. Dále nemůžu zapomenout na každodenní hodnocení správně ustlané postele. Mimo této soutěžní "aktivity" byly vypsané i jiné. Za soupeře jsem měl bráchu a hlavně zdatnou sestřenku, která nás svou snahou válcovala. Holt ženská. Pro tentokrát mě čekala daleko jiná aktivita a tušil jsem, že stlaní mi v dětství šlo rozhodně lépe, než běh v současné době.
Před startem
V okolí startu pozoruji pár běžců s repelenty a nevěnuji tomu pozornost, avšak při závodě si na tento okamžik často vzpomenu. Závod spadá pod hlavního sponzora, francouzský Salomon. Musím upřímně říct, že tato značka stála při mých běžeckých začátcích. Vlastně i turisticko-sportovních. Když jsme se s bratrem připravovali na naši první Beskydskou 7, jako obutí jsme zvolili legendární XA právě od Salomonu. I oblečení jsme si oblíbili, i když je bohužel Salomon hodně drahý. V dnešní době se už neupínáme jen na Salomon. Výběr je opravdu pestrý. Někdy si člověk udělá radost a koupí i to dražší, důležitý faktor je však hlavně to, aby se to člověku líbilo a bylo to za rozumný peníz.
Start
Na start si beru malou soft lahev a v druhé ruce držím stejně objemnou malou plastovou láhev. Počítám, že s takto zvoleným pitným režimem vydržím úseky mezi občerstvovačkami.
Od startu se pozvolně propadám do zadní části startovního pole. Opět s hrůzou očekávám, jak se začnou projevovat achilovky a lýtka. "Nezklamou" - tuhnou a tuhnou. Nad hlavami nám krouží helikoptéra. No, spíš tedy nad čelem závodu. Na otevřených úsecích se začíná projevovat síla červnového slunce. A co hůř, kolem hlavy mi poletuje hejno dotěrných much. Aha, tak proto ten repelent, který jsem spatřil v rukou některých předvídavých běžců před startem...
Průběh
Závodem se spíše ploužím a čekám, jestli se to zlepší a tělo se celkově rozběhne. Podvědomě se šetřím, protože tuším, že bych klidně mohl v polovině dnešního dobrodružství zadřít motor. Do mysli se mi vkrádá depka, kterou přikrmuje poletující hmyz. Občas kouknu na panoramata. Výhledy jsou vskutku krásné. Mám chuť se zastavit, sednout si, dát škopek a kochat se. Vždyť proč se pořád někam ženu, že? Jako kdybych toho neměl dost v práci... Ale ne, na kochačku bude jiná příležitost. Teď se musím snažit brát z rezerv, co to jenom jde.
Pravidelně doplňuji tekutiny a propočítávám jednotlivé loky tak, aby mi vyšla zásoba pití do občerstvovačky. Na první osvěžovně hned doplňuji zásoby tekutin, tlačím do sebe hnusnej gel a zapíjím asi dvěma kelímky slabého ionťáku. Pokračuji s pocitem nabité energie. Slunce však pálí a já klopýtám nad změtí kamenů a kořenů. Když už si myslím, že bych mohl z kopce zrychlit, je tato pasáž natolik technická, že mám spíš problém, abych někde nezahučel. Musím neustále koukat pod nohy a dávat pozor na každý došlap. Druhá občerstvovačka se blíží a já už se nemůžu dočkat, až se zase pořádně napiju.
Nedočkavě vyhlížím stoly poseté kelímky, když najednou zaostřím chlapíka klečícího na zemi a kolem něj pár závodníků. Přepadne mě zvědavost a přidávám na tempu, abych už byl u nich. Dobíhám a spatřuji něco, co jsem opravdu nečekal. Jeden z dobrovolníků klečí na zemi a do malé láhve jednoho ze závodníků, nabírá vodu ze studánky. No, nabírá. Voda odkapává z nerezové trubky, a pokud by člověk chtěl naplnit celou láhev, či kelímek, tak mezitím stihne i poctivou svačinu. Nohy se mi pod tímto zjištěním podlamuji a nechám si naplnit aspoň polovinu 230ml soft láhve. Nelze to napsat nijak jinak, než že morál mám v tuto chvíli totálně v prdeli. Vím, všichni mají podmínky stejné, ale tohle jsem prostě nečekal.
Je mi jasné, že teď musím běžet hodně úsporně. Upřímně, to mi dělat problém nebude, jen bez pití prostě fungovat neumím. Navíc k tomu to nesnesitelné vedro a mouchy. I přes tuto nepříjemnost dobíhám k poslední občerstvovačce. Hlavu si polévám dvěma kelímky s vodou a stejný způsob zvlažení dopřávám i zdecimovaným stehenním a lýtkovým svalům.
Čeká mě poslední stoupání, které zdolávám rychlou chůzí. Na horizontu volím indiánský běh. Vidím před sebou jednu ze závodnic, tak ji mám jako takovou vodičku a nechávám se slepě vést. Sportovně ji nechávám doběhnout do cíle před sebou. Po proběhnutí cílem se hned zastavuji a jsem rád, že to mám za sebou. Není to ani nějaká extra únava, ale spíš psychické zničení z toho dnešního vedra a trápení.
Dojem
Závod se běžel opravdu pěknou krajinou. Dolní Morava mě v tomto směru nezklamala. Krásná příroda, jedinečné výhledy. Jen bohužel to velké vedro a dotěrný hmyz. Na tohle jsem zkrátka háklivka. To uznávám. Co mě však zklamalo, byl způsob občerstvovaček. Nato, jaká je Salomon firma, by měly být občerstvovačky zabezpečeny daleko lépe. Nepotřebuji švédské stoly, ale tohle se prostě nepovedlo. Ano, v propozicích bylo psáno, že bude jen voda, ale i s ní byl nakonec problém. A když to srovnám s menšími závody, které nemají nad sebou takového giganta, jakým bezesporu Salomon je, tak právě tyto závody mají občerstvení zajištěno daleko lépe. Tak alespoň je to pro příště zkušenost, díky které se tento jinak pěkný závod zase posune o pomyslnou laťku výš.
Z tohoto závodu jsem si odnesl hlavně jednu věc. A to tu, že v budoucnu se budu muset vyhýbat závodům v období červen - srpen. Běhání v teplém počasí nedávám. To je podstata, s kterou se budu muset smířit. V hlavě se mi už honí plány pro příští rok, ale napřed se ještě musím popasovat s Brněnským masakrem, na kterém se potkám s bratrem.
David