Dech a paní Tepová

12.02.2013

Konec ledna se pro nás již podruhé nese ve sportovním duchu a to díky Liborově akci s názvem "24 hodin na Lysé hoře". Loňského prvního ročníku jsme se zúčastnili, ač jsme doposud neměli se zimním závodem žádné zkušenosti. Popravdě se mi už do této rasoviny moc nechtělo, ale nakonec se nechávám Honzou přemluvit. A jsem za to rád. 

Od minulého ročníku proběhlo menší doplnění výbavy a přeci jen určité zkušenosti nám hrají také k dobru. Po zakoupení cyklotermosek jsem doufal, že už nebudeme muset místo vody kousat ledovou tříšť. Žízeň byla Achillovou patou, která mě loni nejvíce srážela k zemi. Obuv jsme volili stejnou nebo obdobnou. Já závod absolvuji v Inov8 Roclite 312 GTX a Honza v Salomonech Speedcross GTX. Už od prvních kol vyrážíme s nasazenými řetězovými nesmeky.

Jako základní kemp je pro letošní rok zvolen areál Sepetná. Nutno uznat, že ve srovnání s hotelem Bezruč je to značný posun k lepšímu. Ať už co se týká ubytování, hotelové snídaně (dodnes vzpomínáme), prostředí a celkové atmosféry. Snad jen ten výhled z okna byl v loňském roce poutavější, neboť náš doprovod viděl přímo na Lysou, což umocňovalo závodní napětí.

Start závodu je naplánován na 11. hodinu z areálu ostravické pily. Po úvodních proslovech se za zvuků mobilní sirény vydávám do prvního kola. Stejně jako v předešlém ročníku volíme taktiku, že odstartuji a hned po prvním kole mě na další dvě prostřídá brácha. Po projití startovní brány se prodírám davem závodníků dopředu, neboť předpokládám, že se to v nejbližších kilometrech zašpuntuje díky nějakému stoupání. To ještě netuším jakému stoupání. Okamžik, který na chvíli přebíjí startovní euforii, nastává v momentě, kdy na nás zezadu troubí nějaký debil, tuším ve Felícii a prodírá se skrze celé startovní pole. Ostatní auta přitom jedou spořádaně za celým průvodem. Škoda slov.

Hned od startu následuje zvolna stoupající zasněžená vozovka, po které se dá jít pěkně svižným krokem. Asi po 3km přichází odbočení do lesa a zde se teprve hlásí o slovo to pravé beskydské stoupání. Hang představuje úzkou cestu, kde se dá předbíhat jen opuštěním jejího koryta a namáhavým "předběhnutím" hlubokým sněhem. Tempo se náhle zvolňuje, někteří se zastavují a snaží se uklidnit paní Tepovou a chytnout pana Decha. Tento vyčerpávající úsek má něco přes kilometr. Nekonečný kilometr. Po jeho zdolání přichází na řadu již příjemnější stoupání, a pak dokonce i mírně klesající traverz. Ano klesající. Ačkoliv míříme na vrchol, je zde i úsek, kde se dá znovu rozběhnout. Z příjemného traverzu míříme do lesa, v němž opět nabíráme výškové metry a v jednom místě se ostře napojujeme na cestu, po které jsme kráčeli v loňském závodě. Po projití nízkými křovinami se před námi rozevírá krajina a závodníkům se naskýtá výhled na Lysou v celé její zimní kráse. K jejímu pomyslnému obejmutí je zapotřebí už "jen" zdolat prudký výstup od Malchoru na její nejvyšší bod. Převýšení činí asi 110 metrů.

Na vrchol se drápu svižnějším tempem, neboť se snažím nahnat čas. Jsem si vědom toho, že mě čekají dvě kola odpočinku, během nichž bude kroužit na trati Honza. Úspěšně vystupuji na vrchol, koušu tyčinku a zapíjím ji teplým ionťákem. Rychle se snažím zahnat myšlenky, že tyto stoupající hrůzy budu muset absolvovat ještě 3x nebo 4x. Raději na nic nemyslet, prozvonit bráchu a hurá dolů.

Běžecký krok jistí nesmeky a já se v poklusu přibližuji k základnímu kempu. Běží se mi velice pěkně. Hlubší sníh je akorát v úseku asi 2km před cílem. Jedná se o strmé lesní klesání, pod nímž se brodím hlubším sněhem po zasněžené, pravděpodobně menší sjezdovce. Po pár metrech se už klesá po zpevněné cestě, na které prodlužuji krok a přepínám na vyšší rychlostní stupeň. Přeřadil jsem tak, až jsem zaskočil bráchu, který ještě nebyl nachystaný.

S Honzou si předáme čip a ještě nějakou část povinné výbavy a já se odebírám zaslouženě do tepla pokoje. Během volna, při kterém Honza krouží dvě kola, zdolávám pár buchet, pletýnku se salámem a zapíjím to teplým čajem. Pro tuto chvíli rumu ještě odolávám. Oblečení je rozvěšeno na všech otopných tělesech a já už jsem myšlenkami opět na trase.

Honza vyrazil do prvního kola s rozvahou. Traverzem proběhl, sbíhal i z kopce. V druhém kole trochu síly docházely, a tak byl rád, že mohl do depa.

Své druhé kolo dokončuje už za tmy, a jelikož vycházím ven zbytečně brzy, tak začínám slušně promrzat. Prokřehlý se vydávám na své druhé kolo a naše celkové čtvrté. Z loňského ročníku jsem ponaučen tím, že nesmím jít toto kolo zbytečně na krev. V dalším kole by se mi to mohlo krutě vymstít. I když jsem se této taktiky snažil držet, tak ke konci kola cítím, že další nebude to pravé ořechové. A předtucha se bohužel naplňuje. Žaludek plave na vodě a nohy těžknou, jako kdyby měly za sebou přes 50 kilometrů. V hangu se několikrát zastavuji. I když je tma, tak si všímám pár míst, na nichž vyčerpaní jedinci vyklopili obsah svých žaludků. Optimismu mi to nepřidává, ale pokračuji dál. Jiná varianta stejně není.

Dokola si v duchu opakuji, že Lysá bude vítězství. Dolů už se nějak skutálím. V myšlenkách si přehrávám teplo pokoje, nejrůznější osvěžující nápoje a postel. Aby toho všeho nebylo málo, proti všem předpovědím se náhle zhoršuje počasí. Zvedá se nepříjemný vítr, který bičuje sněhem strhávaným z okolních stromů, a vyšlapané stezky se začínají postupně zasypávat sněhem. Při předávce Honzovi naznačuji, jaké panuje nahoře počasí a ať jde klidně jen dvě kola. Má totiž v plánu absolvovat kola tři.

Honza vyráží a šetří silami. V traverzu již neběží. Pěkně fouká, hlavně v závěrečném stoupání na Lysou. Klesání schází.

Mezitím si dávám teplou sprchu, dva hrnky čaje a něco málo na jídlo. Nastavuji si na mobilu budík a pokouším se usnout, což se mi kupodivu daří. Ze spánku mě probouzí otevření venkovních dveří. Jdu se podívat a on brácha. Jak jsem rozespalý, tak žiji v představě, že má za sebou již dvě kola a vyráží do třetího. Po několikátém ujištění konečně pochopím, že se přišel občerstvit po prvním kole, a že z původního plánu třech kol slevuje a absolvuje jenom dvě. Asi po deseti minutách se loučíme a já si jdu lehnout. Usnout se mi však už nedaří, neboť mě zase naplno pohltila závodní nervozita a navíc je za okny slyšet hvízdavý zvuk větru, který znásobňuje myšlenky na bojujícího bráchu. Ten ve svém čtvrtém kole, na konci jednoho z prudkých úseků, hltá studený ionťák. Do termolahve si dal totiž jen teplou vodu z kohoutku a ta se rychle adaptovala na okolní mrazivou teplotu. Na vrcholu je opět nepříjemný vítr. Honza neriskuje síly a po druhém kole míří opět do depa.

Nakonec jsem se dočkal a brácha se objevuje ve dveřích. V chodbičce hned hlásí, že další kolo už nepůjde a toto kolo tak je pro něj v tomto závodě jeho posledním. Vyrážím tedy na svůj úsek s tím, že dám buď jedno, nebo dvě kola. Dvěma koly bych splnil náš plán devíti celkových kol, který jsme si na základě propočtů stanovili.

Jak se postupně blíží 11. hodina a tím konec závodu, člověk jakoby ožil a začíná si konce závodu užívat. Navíc v předposledním kole konečně svítá a se světlem je vše hned veselejší. Krize se v předposledním kole nedostavuje, a tak bez váhání vbíhám ještě do dalšího, posledního devátého kola. Náskok, abych dokončil deváté kolo v limitu, mám dostatečný, takže se snažím vychutnávat poslední minuty tohoto závodu a tím zároveň i krásy beskydské zimní přírody.

Z vrcholu Lysé se z dáli nesou zvuky zvonců, díky nimž jsem se ve tmě orientoval, jak jsem daleko od vrcholu. Při výstupu na Lysou jsem se vždy bránil pohledu na její vrchol a jen jsem zrakem zabořeným do země-sněhu postupoval výš a výš. Stejně jako minulý rok, tak i letos patří dík vytrvalým nadšencům-nadšenkyním, kteří nás zvoněním povzbuzovali i v nepříjemném vichru.

Přibližně kilometr před cílem, zrovna když vyskakuji ze sevření lesního sešupu, spatřuji taťku. Šel mi v posledním kole vyjádřit podporu. Chvíli spolu běžíme a prohodíme pár slov. Poté se odpojuji a běžím vstříc cílové bráně.

Letošní ročník byl náročnější díky delšímu okruhu a podstatně více nastoupaným metrům. Až letos jsem si uvědomil, jaké kouzlo tento závod má. Už teď jsme rozhodnuti, že se zúčastníme i dalšího ročníku. Ve vzduchu lítá i myšlenka, že bychom šli závod jako jednotlivci. Byla by to další pořádná výzva.

David