Běžecké rozjímání

09.05.2015

Je sobota 25. dubna a na hodinách svítí čas 5:50. Pomalu vstávám a na snídani si chystám knäckebrot s třešňovou marmeládou, kávu a čaj. Roztahuji žaluzie a můj pohled spočine na teploměru, který ukazuje teplotu pouhých 3,7°C. Na chvíli se zamyslím, pro jaké oblečení se rozhodnout. Počasí je na dnešek hlášené slunečné, volba tak padá na šortky, triko s krátkým rukávem a tenkou bundu s odepínacími rukávy. K předejití hlaďáku přibaluji 2 větší tyčinky a na pití s sebou beru 0,25l soft láhev s uchycením do ruky. 

Těsně po sedmé hodině se přesunuji do Oslavan. Na startu "Oslavanské 50" se už registrují první turisté a cyklisté. I letos jsem se rozhodl proběhnout 30km trasu. Platím desetikorunové startovné. Obratem dostávám černobílou mapku a list s popisem trasy. Moc se nezdržuji, protože bych rád doběhl tak, abych stihl autobus jedoucí zpět do Ivančic.

Vybíhám po zelené směrem na Čučice. Od řeky vane studený vzduch a prsty na rukou mně bolestivě křehnou. Předbíhám první turisty a začínám stoupat lesní cestou. Občas kouknu na hodinky, abych si hlídal průměrné tempo. Nejde mi tak ani o čas, ale za ten zpáteční autobus bych byl opravdu rád.

V Čučicích probíhám kolem místního hřiště. V těchto místech jsem před pár týdny zažil nepříjemné setkání s agresivním čoklem. Byl tak neodbytný, až mi svou čelistí otestoval lýtko. Dnes tu naštěstí žádný psí nervák není, a tak běžím až na rozcestí, kde si na turistickém odpočívadle odepínám rukávy a zakusuji se do tyčinky.

Pokračuji pro mě známou cestou až k chatě U Kata, kde má být kontrola. Jelikož u ohniště sedí jen nějací dva plantážníci a kontrola nikde, přecházím dál po dřevěném mostku řeku Chvojnici. Prudkým stoupáním zdolávám kopec na Kraví horu. Už teď je mi jasné, že energie nemám na rozdávání a autobus s největší pravděpodobností nestihnu. Smiřuji se s touto skutečností a do hlavy se snažím co nejvíce vměstnat myšlenky, že dnešní běh si musím hlavně užít.

Dobíhám na lesní rozcestí, na jehož konci stojí zvláštní stavení mediálně známé sekty z Kuroslep. Odbočuji vlevo a začínám sbíhat na Skřípinu. Probíhám místy, kde jsem prožil značnou část dětských prázdnin. Stromy jsou stále vyšší a vyšší. Ale jinak mi to připadá, jako kdyby to bylo právě včera, kdy jsme tady s bratránkem chytali ryby, hráli fotbal, pořádali závody se slimáky, stavěli bunkr a vymýšleli ty nejbláznivější klukoviny. To byly panečku časy.

S příjemně vyvstalými vzpomínkami v hlavě přebíhám po mostě řeku Oslavku a po jejím pravém břehu započínám zpáteční část dnešní trasy. Z běžeckého rozjímání mě vytrhuje psí štěkot. V duchu si hned říkám: "Do prdele, zase pes!" Pozvolna přecházím do chůze a blížím se k neurotickému malému podvraťákovi. Jeho pán je daleko vzadu a evidentně zůstává v klidu. Čím víc se chlap přibližuje, tím větší má pes odvahu a s vyceněnými zuby mě zběsile obíhá. Řvu na chlapa, ten si konečně chytá psího útočníka a já můžu pokračovat dál.

Cestou pod Ketkovák potkávám kamarády bikery. Přede mnou se navíc začíná objevovat běžící pár. Jde vidět, že už nejsem jediný blázen, který turistický pochod běží. Přestávám vnímat okolí a sleduji běžící dvojku přede mnou. Najednou zjišťuji, že jsem neodbočil a neznámá dvojka se také zastavuje. Dávám se s nimi do řeči. Běží prý 50km trasu. Vzhledem k tomu, že tu trasu jdou podle mě úplně špatně a denní doba již také pokročila, tak jim vůbec nezávidím. Je fakt, že kdybych podstatnou část trasy neznal ze svých výběhů, tak bych podle obdržené černobílé mapky byl zmatený jak lesní včela. Navíc fáborkové značení je v některých nepřehledných úsecích hodně sporadické. Jenomže co by člověk chtěl za 10 kaček startovného? Podle toho k tomu musí člověk přistupovat, a když si není jistý, tak se musí vybavit vlastní mapou, nebo dnes již rozšířenou turistickou navigací.

Loučím se s bloudící dvojicí a vracím se kus zpět, abych se napojil na žlutou značku. Slunce nabírá na intenzitě. Na pozorování panoramat je to fajn, ale ke sportovní aktivitě mi to moc nevyhovuje. V teplém počasí jde můj výkon rapidně dolů. Přepínám tak občas na kochací režim a pozoruji krásy okolní přírody. Začínám častěji potkávat skupinky cyklistů, kteří teprve před pár desítkami minut vyrazili na svůj výlet.

Pod Novou Vsí na mě čeká možnost výběru ze dvou tras, které mě dovedou až do cíle. První volbou je rovinatější, avšak podstatně hůře schůdná cesta, která z velké části vede přímo v těsné blízkosti řeky. Druhou možností je pro mě neznámá stezka, kterou naznačili organizátoři. Rozhoduji se pro tuto variantu. I když je o dost strmější, tak si říkám, že aspoň poznám zase nějakou novou indiánskou divočinu.

Občas si nejsem jistý, zda pokračuji správně. Přicházím na horizont a pod sebou vidím v dáli cíl. Volím opatrnější běh z kopce a doklusávám do cíle.

Vcházím do budovy a hlásím, že jsem právě dorazil z 30km pěší trasy. Organizátoři jsou překvapeni, ale přeci jen už je až tak nezaráží skutečnost, že se tu objeví i nějaký ten běžecký blázen. Třesoucí a notně zpocenou rukou zapisuji do kroniky poděkování za pěknou turistickou akci. Organizátoři mi sdělují, že letošního ročníku se zúčastnilo více než 450 nadšenců. To je nádherné číslo a jde vidět, že každým rokem lidí přibývá. Určitě napomohlo i krásné počasí.

Autobus už dávno odjel. Sedět na zahrádce se mi samotnému nechce, a tak se vydávám pešky do své asi 5 km vzdálené domovské osady.

David

Krajanda, Žebětín & Větrovy 2010 - 2021
Vytvořeno službou Webnode Cookies
Vytvořte si webové stránky zdarma!