Beskydská sedmička

11.09.2011

Je začátek září a vrchol naší sezóny je již minulostí. Vrcholem sezony 2011 se pro nás stala Beskydská 7, která letos získala statut mistrovství České republiky v horském maratonu. Tento psaný pohled bude spíše jakýmsi porovnáním s loňským ročníkem a sondou do našich pocitů, které během závodu vyvstaly, a které se v našich myslích usadily.

Na letošní závod nás doprovázeli nadšení rodiče, mladý talentovaný vodní pólista synovec Ája a můj morčecí parťák Kryštof. Vzhledem k většímu počtu výpravy jsme zvolili ubytování v jednom z mnoha frenštátských penzionů. Ubytování bylo moc pěkné a určitě bychom si tam dokázali představit i nějakou tu letní dovolenou.

Po příjezdu, před pátou hodinou odpolední, jsme se šli s Honzou akreditovat. Při akreditaci nastal jen menší zádrhel s barvou identifikačního pásku. Pár dnů před startem jsme se s hlavním organizátorem celé akce Liborem dohodli na přeregistraci z kategorie "hobby" do kategorie "sport". Bylo to na základě jedné reakce Libora v diskusi, kde se zmínil, že by ho hanba fackovala, pokud by měl být ve společné kategorii s ženskýma od ploten, houbaři apod. V nás, sportujících amatérech, se hnulo osvětou svědomí a nahlásili jsme změnu. Dostali jsme modré ID pásky, které však byly určeny pro kategorii "hobby". Oranžové, sporťácké pásky již k dispozici nebyly. Žlutí andělé z organizačního týmu B7 nám však na pásky napsali kouzelné slovo "SPORT" a orazítkovali je. A byli jsme mezi sporťáky. Poté jsme odešli do blízké budovy, kde se vydávaly elektronické čipy.

Čas před startem jsme trávili na pokoji penzionu. Postupně nám hlavou probíhaly i myšlenky typu, že bychom nejraději zalehli a spali. Před osmou hodinou jsme vyrazili směrem k frenštátskému náměstí, které již bylo slušně zaplněné. Našli jsme si místo v podloubí a sledovali slavnostní zahájení. Ceremoniál byl zakončen zpívanou hymnou, při které naskakovala husí kůže. Opravdu krásný zážitek. Chvílemi jsem si připadal jako sportovci v televizi, kterým vždy závidím ten výsostný pocit, mít možnost slyšet českou hymnu.

Po společném odpočítání se ve 21 hodin vydalo přes 2500 nadšenců vstříc Beskydským kopcům, dobrodružství, odhodlání a bolesti. Ředitel závodu i letos slíbil jen dřinu, pot a slzy. V čele mohutného davu jel se svou dakarskou tatrovkou Karel Loprais. Letmý start proběhl u čerpací stanice na elektronickém koberci. Průchod oficiální startovní bránou zpestřoval burácející ohňostroj.

Pár desítek metrů za náměstím jsme přešli do poklusu a prodírali se dopředu. Chtěli jsme se tak vyhnout strkanicím a případným úrazům. Tempo jsme nasadili opravdu slušné a vše vypadalo dobře. Ulice i stezky lemovali nadšení fanoušci, kteří nám fandili různými způsoby. Ať už to bylo pokřikováním, řehtačkami, hasičskou sirénou, či zpěvem doprovázeným kytarou. Vrchol Velkého Javorníku jsme zvládli bez sebemenších obtíží. Při sbíhání do sedla Pindula se nám podařilo mírně zakufrovat. K upřesnění pozice nám dopomohla navigace a Honzův kamarád z práce, který v tomto místě pospával v autě. Podle jeho slov jsme nebyli jediní, kdo se tu v noci nečekaně zjevil. Nakonec jsme silnici vedoucí k Pindule našli.

Už při běhu po silnici jsem začal tušit, že něco není v pořádku. Nečekaně mi docházel dech. Proto jsem zastavil a chvíli jen šel. Tvrdé vystřízlivění z mých optimistických cílů a snů mě však mělo teprve čekat výšlapem na Radhošť. V tomto stoupání jsem si připadal, jako kdybych měl na zádech vypínač a ten mi někdo přepnul do polohy OFF. Tělo nefungovalo, nohy netáhly, v kopcích jsem dělal přestávky a žaludek měl tendenci vyprázdnit svůj obsah. Na Pustevnách mi Honza navrhnul, že to můžeme zabalit. Sledoval mě totiž již delší dobu a prý jsem dle jeho soudu vypadal nezdravě. Rozhodování mi trvalo asi 30 vteřin, ale byla to dlouhá doba, v které mi proběhlo strašně moc věcí. Nakonec jsem to kousnul a plížil se dál. Štvalo mě, že brzdím evidentně rozhozeného parťáka, ale říkal jsem si, že pořád lepší pomaleji než vůbec.

Počasí bylo tento rok velice přívětivé. Noc byla sice chladná, ale rozhodně žádné mrazíky. Nepříjemná tak byla jen všudypřítomná padající rosa. Člověk se holt pořád učí, a tak bych příště jako vrchní vrstvu volil tenký softshell, který by mě ochránil před vlhkostí. Takhle jsem byl kompletně mokrý a prokřehlý. V polovině noční trasy jsem vyměnil vrchní vrstvu za suchý cyklodres. Sice žádná výhra, ale aspoň se dostavil na pár desítek minut pocit sucha. Honza to nějak neřešil, protože v cyklodresu šel. Čelovka Led Lenser opět nezklamala a svědomitě nám svým světelným kuželem razila cestu vpřed.

Občerstvovací stanice poskytovaly velký výběr k doplnění energie a tekutin. V kelímcích byla k dispozici polévka, iontový nápoj, ale i obyčejná voda. Ze sladkostí to byly oplatky, bonbóny, ovesné vločky. Z ovoce si vzpomínám na banány a asi nejoblíbenější meloun. Opravdu výborná vychytávka. V Čeladné se úspěšně plnila i odpočinková místnost, kterou jsem si v duchu nazval lazaretem. Její práh jsme nepřekročili, neboť pak by se už jen za námi zavřely pomyslné dveře a nebylo by cesty zpět.

Na Smrku jsme provedli servis nohou, který spočíval v olepení bolavých částí prstů. Cestou do Ostravice jsme se "vyváželi" za skupinkou mladých nadšenců. Připadalo nám, že svah už má sklon aspoň 45 stupňů, navíc byl, jak je pro Beskydy typické, plný kamení. Honzovi začaly vadit sestupy pro neskutečnou masáž prstů v jeho botách. Asi ve čtvrtině svahu se najednou kluci na nás otočili a prohlásili, že s největší pravděpodobností jdeme špatně. V tu ránu se nám rychle podlamovali zesláblé a decimované nohy. Zpět se nám drápat nechtělo a jít dolů do nejistoty také ne. Jako přízrak se najednou za námi zjevila neznámá mužská postava, která byla v momentě u nás. Nejistota v našich očích byla asi natolik zřejmá, že k nám onen spasitel vyslal větu: "Jestli jste ze sedmičky, tak jdete dobře. Je to taková zkratka a za chvíli jste dole. Já spěchám, musím do práce." Pak se kolem protáhl, odpíchl se hůlkami a v okamžiku nám ladnými kroky zmizel z dohledu. Takto se asi nějak pohybují Tarahumarové ve svých kaňonech. Nebo to snad byl potomek tohoto kmene? Kdo ví. Jeho tempo jsme rozhodně nenásledovali a byli jsme rádi, že se pomalu suneme ze svahu přes hromadu kamení.

Po bolestivém příchodu do Ostravice nás cestou zaujala vinotéka. Honzovi jsem v mžiku začal barvitě vyprávět, jaké by to bylo, dát si pěkně vychlazený džbánek bílého. Honza se také zasnil a jen smutně hlesnul: "Anebo aspoň střik!" Na zdejší občerstvovačce jsme se převlékli. Slunce už začalo ukazovat svou sílu, a tak přišly vhod šortky, triko s krátkým rukávem a suché ponožky. Nohám jsme dopřáli opět servis v podobě Compeed náplastí a vazelíny. Poté jsme se vydali na nejvyšší vrchol trasy. Směr Lysá.

Stále s obdivem (i údivem) vzpomínám na zástupy starých lidí, na maminky s kočárky, které stoupali stejnou kamenitou cestou jako my. Slunce pálilo a na nejvyšším vrcholu Beskyd nás kromě vnitřního hřejivého pocitu a krásných panoramat nemělo čekat vůbec nic. Opět jsem tahal za ruční brzdu. Neměl jsem ani chuť předejít dvojici postarších závodníků. Na vrcholu probíhala demolice občerstvovací boudy Šantán, a tak možnost zvlažit hrdlo byla nulová. Přesto jsem v koutku duše doufal, že si někde koupím petku vody a doslovně ji polknu. Asi jsem už halucinoval. Při vzpomínce na ionťák v kejmlu se mi zvedal žaludek.

Lysá je sice nejvyšší horou, ale nejprotivnějším ořechem se stal vrchol Otravný. Pardon Travný. Dosažení jeho nejvyššího bodu se zdálo být nekonečné a chvílemi snad i nemožné. Letos jeho dobytí naplánoval Libor jinak než vloni. No, tak nějak obtížněji. Ve skupině se vzduchem začaly nést zoufalé výkřiky závodníků: "Ku.va, do čeho jsem se to přihlásil!, Zpič...j vrchol!, Ku.va Libore, šels tudy vůbec?!, Jestli vyhraju v tombole zájezd, tak nejedu. Určitě by to byl nějakej víkendovej pobyt s Liborem."

Na posledním checkpointu na Morávce nás čekala veselá příhoda. Začalo to Honzovými plíživými kroky za místní autobusovou zastávku. Asi od poloviny trasy totiž Honza bojoval nejen s bolavými prsty v botách, ale i s neúprosným vlkem. Jakmile se naskytla sebemenší příležitost, hned dodával do vlkova chřtánu pořádnou dávku mázy. Tak to bylo i za zastávkou na Morávce. Já čekal před ní a budil tak v kolemjdoucích dojem, že jsem to zabalil a čekám na odvoz. A pak to mělo přijít. Odcházíme ze zastávky, Honza spokojen po aplikaci čerstvé mázy, když v tom jsme spatřili na cestě ohnutou postavu s kalhotami na půl žerdi. Nebožák si právě masíroval střed své světlé zadnice. Honza hned zvolal: "To znám, vlk, co?" Je krásné, jak v těžkých situacích člověk neřeší ostych a všudypřítomné zvídavé okolí.

Honza imponoval soupeřům i díky jeho silným aeroefektům. Já jsem mu se svými bublavými výstupy nemohl moc konkurovat, a tak jsem se s ním raději nepouštěl do žádných větších akcí. S blížícím se cílem už i Honza nehrál dámu, a aby nepřidával vlkovi živné půdy, stáhnul si vrchní šortky do půl zadku. Při pohledu na Honzovo pozadí se ptal jeden horal: "Tak co, vypouštíš větry?". Honza mu odpověděl: "Taky, ale hlavně dopřávám vlkovi čerstvý beskydský vzduch." Někde zde jsme se rozhodli, že v závěru závodu vynecháme vsuvku trasy sport a absolvujeme tak jen trasu hobby. Důvodem byly Honzovi zmasakrované prsty a vyjící vlk. Mě začal zlobit sval na levé holeni.

Před výstupem na Ropici mě Honza upozorňoval, že to bude zase nekonečná cesta. Ve skutečnosti to nebylo tak strašné a hlavně výstup byl jeden z mírnějších. Z Ropice už nás čekala rovinatá cesta do cíle. Ovšem právě tento kousek neměl konce. Už jsme si zvykli na to, že když někdo řekne, že zbývá 5km, tak musíme počítat tak aspoň s osmi. Slunce začalo ztrácet na své síle, v lese se rychle ochlazovalo tak, že během chvíle jsem měl pěkně prokřehlé ruce.

Asi kilometr před cílem na nás čekali rodiče a Ája. Oproti loňskému ročníku byl způsob cíle velice důstojný a příjemný. Komentátor a již odpočívající soutěžící nás burcovali k poslednímu běhu v cílové stoupací části. Hned za cílovou čarou každý dostal nealkoholické pivo. Nepamatuji si, že bych někdy s takovou chutí vypil Birell.

Co na tomto závodě obdivuji asi nejvíc, je změna nálad, myšlení, odhodlání. Jak loni, tak i letos jsem si během závodu řekl několikrát, že příště už NE. S blížícím se cílem síla záporného NE postupně slábla. V den slavnostního zakončení si už zase říkám, že příští rok to zase zkusíme. Trasu Hobby v délce 88km jsme letos zvládli za 22.34hod (vloni za 25.45hod). Z 1194 týmů závod dokončilo 613 týmů, tj. 51% týmů.

Takže Libore, veliké DÍKY a příští rok ... (budeme zase silnější).

David

PS: Při návratu ze závodu na pokoj penzionu mě přivítal zesláblý morčecí kamarád. Zřejmě z posledních sil a vypětí čekal, aby se se mnou mohl ještě rozloučit. Dvě minuty před půlnocí naposledy kvíknul a všechny nás opustil. Děkuji Kryštůfku za radost a společnost, kterou jsi mi přes čtyři roky dělal!