Beskydská sedmička

Se čtyřměsíčním odstupem se vracím k našemu prvnímu seznámení s pojmem "dálkový pochod". Zážitky se již napevno usadily v našich myslích, bolest ustoupila, a tak snad budou mé prsty vedeny po klávesnici s již patřičným nadhledem a lehkostí.

Po velmi smutné rodinné události v květnu roku 2010 přišel brácha Honza s nápadem, zda bychom nezkusili extrémní přechod Beskyd a trochu tak nepročistili hlavy a zároveň si osahali své vlastní dno. Jak hluboko se asi skrývá? Ode dne vyslovení této myšlenky jsme si vyměnili spoustu mailů, v kterých jsme řešili jak se připravit a co hlavně za výbavu.

23. června jsme se zaregistrovali do závodu a zároveň tak položili základní kámen ke vzniku našeho bratrského týmu nesoucího název "Krajanda Team".

Co se týče našich zkušeností s podobnými závody, tak ty byly naprosto nulové. Z Honzových aktivit můžu akorát vyzdvihnout silniční cyklistiku, která ho bavila, ale které se zase nijak zběsile nevěnoval. No a u mě to zase bylo horské kolo, na kterém jsem podnikal různé vyjížďky. Ale vše jen v rámci hobby aktivit.

Ode dne registrace začaly přípravy na závod. Postupně jsme dokupovali věci jako boty, kalhoty, čelovku, spacák, karimatku atd. Také jsme řešili taktiku jak na průběh závodu. Nevím, zda mám vůbec zveřejnit naši první strategii pochodu. Ale jo, zde ji máte. První strategie, které jsme se drželi poměrně dlouho, vypadala tak, že po startu hned někde zalehneme, nejlépe do auta a přečkáme tak první noc. Počítali jsme tak se dvěma nočními kempingy. S postupně blížícím se závodem jsme strategii upravili tak, že asi dva dny před závodem jsme se rozhodli, že zkusíme jít nonstop a odlehčíme tak batohu respektive našim zádům od spacáku a karimatky. A jak se později ukázalo, byla to správná volba. Hodně správná volba. A asi také jediná možná volba k úspěšnému zdolání tolika kilometrů.

V den startu jsme po menších zádrhelech s navigací úspěšně projeli branami Frenu. Parkovací plochy byly dobře označeny, a tak jsme zakotvili u místní řeky. Po menším odpočinku jsme se šli akreditovat. Při té příležitosti jsme obdrželi identifikační pásky, propagační materiály a triko B7. V jednu chvíli tamní dívčina-pořadatelka zvolala směrem k bráchovi: "Návleky!". Návleky? Na co návleky?! Honzův údivný komentář jsem ihned počastoval poznámkou, že na sobě nesmíme nechat znát sebemenší údiv. Protože přeci jen v koutku duše dřímala myšlenka, zda jsme se tam nevyskytli omylem. Návleky jsme si tedy prohlédli, mírně zakroutili hlavami, neb jsme netušili, k čemu by nám tyto věci, vystřižené jako ze soutěže "Co je to?", byly. Hodiny před startem jsme trávili odpočinkem v autě. Před osmou hodinou večer jsme se začali pomalu oblékat a chystat na náměstí, kde bylo oficiální zahájení závodu. Poslední dilema, které jsme řešili, bylo to, zda si obléci spoďáry, nebo je mít v batohu. Nakonec jsme je ponechali v batozích a během závodu na ně stejně nedošlo.

Večerní frenštátské náměstí bylo skoro celé zaplněné. Závodníků a sportovních nadšenců se sešlo opravdu hodně. Před startem jsme se ještě sešli s našimi spolubojovníky z Vanglu. V 20.53 byl společně odpočítán start. Skutečný start byl poté "odmávnut" slavnostním ohňostrojem a mohutnými dělobuchy. Musím uznat, že chvílemi jsem si připadal jako sportovec v právě vysílané reportáži televizních novin a to jen díky tomu, že nás povzbuzovali lidé, kteří stáli v řadách na chodnících, krajnicích silnic, pozorovali nás z balkonů a fandili nám i policisté zabezpečující hladký přechod frekventované silnice.

Od startu se vytvořil dlouhatánský had s čelovkami, který se postupně natahoval. Pohled na klikatícího se hada žhnoucích čelovek byl fascinující a chvíli jsem se nechal unést představami o nějakém středověkém průvodu s loučemi. V prvním kopci docházelo k několika zastávkám díky ucpaným cestám. Někteří už zde funěli z posledních sil a začalo mohutné sundávání flanelek a dalších vrstev, protože světe div se, i když bylo chladněji, tak ta fyzická aktivita nějak zahřívá!

Nebudu zde popisovat detailní průběh závodu minutu po minutě. To by bylo asi na menší knihu. Spíš se vám budu snažit přiblížit hlavní poznatky a události.

V paměti mně utkvěl Čertův Mlýn, který se mi šel dosti těžko. Nutno podotknout, že první noc se šla téměř celá v průvodu. I přesto, že se celé pole závodníků neustále natahovalo, tak ještě nebylo tak roztrhané a mezery tak velké, aby člověk šel osamocen. A když se před námi vytvořila menší vzdálenostní propast, tak jsme se menším poklusem dotáhli na závodníky před námi.

V noční části pochodu jsme dali zavděk goretexovým šalomounům, neboť všude bylo po předchozích deštivých dnech docela dost bahna. Takže to bylo chvílemi jen čvachtání a brodění. Ale zase na druhou stranu musím uznat, že počasí bylo díky božské přívětivosti mocného Radegasta hodně vlídné a to bahno, bláto bylo opravdu snesitelnější než případná zima a déšť.

Jako doplňky stravy jsme používali ionťák v kejmlíku (brácha tedy přesněji ve dvou petkách), BCAA a energetické gely. Brácha zkoušel dle zakódovaných pionýrských návyků chleba s paštikou, ale brzy zjistil, že to nebude echt na dalších distancích. Jednou mu dokonce namazaný chleba upadl na zem, takže v tu chvíli to byl přímo na kritický morál a já nevěděl, jak už ho mám povzbudit.

Během závodu jsme asi třikrát mazali. I vlk si totiž začal brousit zuby. Nebyl čas ani místo na ostych, proto rychle hrábnout do vazelíny, strčit ruku do kalhot, rozetřít a směle dál k lepším zítřkům. Není holt nad dobrou mázu. Mým chodidlům jsem dopřál péči již před závodem. Místa, která trpí největšími otlaky, jsem olepil buď náplastí nebo kobercovkou. Dostaly tak servis jako kdysi naše hokejky dřevěnice. Poté jsem nanesl silnější vrstvu vazelíny. Co se také osvědčilo, byly dvoje ponožky. První jsem zvolil tenké funkční a na ně silnější bavlněné. Honza zvolil jen jedny ponožky a v průběhu závodu díky tomu dostal slušnou krizi, protože ho začala bolet chodidla. Co krok, to přímo utrpení. Tato událost nás hodně zpomalila a navíc bylo na Honzovi vidět, že psychika je na bodu mrazu. Nepomohl ani vše léčící brufáč. Jako spásná myšlenka přišel můj nápad-návrh, aby si zkusil ještě vzít jedny silnější ponožky. Od té chvíli brácha pookřál a šlo se mu evidentně lépe. I já jsem byl rád, protože se začalo opět trošku komunikovat, šlo se veseleji a cesta rychleji ubíhala.

Druhy cest byly docela pestré. Bahno, hlína, lesní cesty, šotolina, kamení. Musím podotknout, že v Beskydech mají asi kamení nadbytek, protože bylo vysypané skoro na všech cestách. Nohy díky tomu dostávaly opravdu zabrat. Kde si zase libovala kolena, nebyly jen veškeré cesty z vrcholů dolů, ale hlavně neskutečné slézání sjezdovky. To byla opravdu třešnička. Po těchto mukách přišla vhod gulášová polévka na zahrádce pod sjezdovkou.

Měli jsme představu, že se nám podaří závod dokončit druhý den před setměním, abychom se vyhnuli noční cestě za pomocí čelovek. Tato idea se bohužel začala postupně vzdalovat. Dopomohla k tomu také má krize, která asi trvala posledních cca 15-20km, kdy jsem nemohl pořádně natáhnout pravou nohu. Podkolenní šlachy se mně neustále stahovaly. Závěr závodu se šel tak už nějak automaticky až roboticky. Prakticky mezi námi neprobíhala žádná komunikace a jen se šlapalo. Tady zase patří dík bráchovi, který mě ke konci "táhl" až jsem ho chvílemi proklínal, jaké nasadil tempo. Ale určitě to bylo v tu chvíli nejlepší řešení a já jsem holt musel zrychleně pajdat.

V cílové vesnici Řeka jsme chvíli hledali cílový hotel a jeho vzdálenost se nám zdála nekonečná. A to jsme měli v nohách přes 80km, kde 5km nebyla žádná vzdálenost.

Po nahlášení v cíli jsme se usadili v sedačce a během chvilky jsme zabrali. Nejkomičtější byl asi výstup z autobusu, který nás dopravil zpět do Frenu. V tom okamžiku to vypadalo, jako když z autobusu vystupuje armáda robotů. Sezením svaly rychle ztuhly, takže většina z nás šla opravdu pomalým krokem a každé natažení svalů na nohách bylo znát a dávalo o sobě pořádně vědět. Byli jsme tak zničeni, že jsme se celí třásli, jako kdybychom měli zimnici a vzdali jsme i sprchu a šourali jsme se krok za krokem do auta. Tam jsme ulehli a použili tak aspoň spacáky prvotně určené na kemping v přírodě. Z této zkušenosti plyne ponaučení: "Během závodu co nejméně posedávat, protože svaly rychle zatuhnou a vše pak bolí dvojnásob. A únava se celým tělem tak nějak rozloží".

Druhý den ráno jsme se vypravili do sprch. Před místní sokolovnou už postávali úspěšní absolventi závodu a dotazem, kde jsou sprchy, jsme je asi krapet rozhodili, neb nás čekala odpověď: "Sprchy? Nevíme. My jsme se nekoupali". Asi tvrďáci, no. Protože odér z více než 25 hodinové směsi noh, ponožek, vazelíny a bot byl opravdu pro labužníky.

Celkově byl pro nás závod obrovským zážitkem a zkušeností. I přesto že jsme během cesty několikrát nadávali a proklínali všudypřítomné kameny, občasné bahno a z našich úst zazněla i věta ve smyslu nikdy více, tak už druhý den během vyhlášení Honza prohlásil, že příští rok to zkusíme znovu. A lednovou registrací jsme tak učinili první krůček.

David