Amerika v Rejhoticích

15.04.2014

Při balení věcí na první závod Horské výzvy vynechávám ryze zimní věci a to díky jarnímu počasí, které opanovalo nejen nížiny, ale i české horstvo.

Ubytování mámě zajištěno v pro nás dobře známém Hotelu Dlouhé Stráně. Před pátou hodinou dojíždí i brácha s dvorním fotografem Ájou. Menší nájezd na pokojový švédský stůl a jdeme se s Honzou akreditovat do místa startu a cíle, kterým je i pro tento rok lyžařský areál v Koutech.

Každý obdržíme igelitovou tašku se startovním číslem, čipem, mapou závodu, pamětním trikem, gumovým náramkem a propagačními materiály.

Po návratu na pokoj střídavě relaxujeme, pojídáme a připravujeme věci na závod. Dělám si silnější kávu a po chvíli ještě rozdělávám plechovku energeťáku.

Třicet minut před půlnocí se vydáváme na start. Většina závodníků je již na místě a řadí se za startovní bránu. Mísíme se do davu. Blíží se 5 minut do startu. START!

Celé startovní pole se dává do pohybu a rozbíhá se. Rozbíhá se vstříc 65 horským kilometrům.

Držím se za Honzou a snažím se úsporně vyklusávat. Honza běží lehounce, mně začínají tuhnout achilovky a bolet holeně. Jdu přes bolest a čekám, že se svaly a šlachy rozpohybují. Přitom sám nejlépe vím, že pokud toto u mě nastane, trvá mi tak 5 kilometrů, než bolest ustoupí a tělo se rozjede na sportovní režim.

Křiknu na Honzu a přecházím do chůze. Pajdavé chůze. Jsem velmi slušně řečeno naštvaný a v duchu si říkám, že lépe už závod nemohl začít.

Na necelém šestém kilometru přichází bahnitý úsek a začíná mi v botách čvachtat. Dřív by mě tato situace rozhodila, ale po loňské zkušenosti právě z jesenické výzvy, už jsem na postup v mokrých botách zvyklý. Studená voda chladící prsty na nohou mi dává zapomenout na ztuhlé achilovky a já postupně přidávám na tempu.

Cestou na Keprník a Šerák se posunuji před Honzu a snažím se zase táhnout já. K mému překvapení nepřichází žádná spánková krize. Možná účinek kávy, kterou běžně nepiji (zatím) a pár loků energeťáku. Tělo také maká bez problémů a zatím nevysílá žádné varovné signály.

Na hřebenech a vrcholcích se setkáváme s posledními zbytky sněhu. Snažím se jít opatrně, protože na namrzlých kamenech to zrádně klouže a nechtěl bych si něco zlámat. Přesto mi dvakrát podjedou nohy a v pár vteřinách se ocitám na tvrdé zemi. Jednou to odnese zádel, podruhé levá ruka, kterou přibržďuji pád. Každé nedobrovolné splynutí se zemí se odehrálo na rovném úseku, kdy asi podvědomě vypínám ostražitost, ale zapomínám na skryté ledové plotny. Honza se vždy jen otočí a podívá, jestli se sám posbírám.

Na Ramzové je první občerstvovačka. Hned se vrhám na výborné koláče. K mému příjemnému překvapení zjišťuji, že je k dispozici i velké množství koly. Beru si tak kelímek s teplým čajem a ředím ho navzájem kolou a jsem spokojený. Honza, jak je již u něj zvykem, obchází mlsně stůl a láduje se, jako kdyby byl po závodě.

Zbytečně se nezdržujeme (začínám chladnout a rozklepává mě zima) a pokračujeme dál. Zvyšujeme tempo, abychom se opět dostali do provozní teploty a zahnali tak zimu.

Přes Obří skály se opět vracíme na Šerák a postupujeme stejnou cestou po červené zpět až na Sedlo pod Vřesovkou, kde odbočujeme směrem k Červenohorskému sedlu.

Tempo máme pěkné. Brácha mi popisuje zážitky z Jesenického maratonu, jenž vede stejnou cestou, kterou právě postupujeme. Poslední úsek k ČHS je docela dlouhé klesání. Celý tento úsek běžíme. Předbíhám Honzu a snažím se trochu zrychlit a využít klesání, protože je mi jasné, že se dá na tomto úseku velice lehce nahnat čas.

Zároveň s doběhem na ČHS začíná pomalinku svítat. Vloni jsme touto dobou teprve stoupali na Šerák. Trochu se najíme a pokračujeme dál. Čeká nás nepříjemný výstup na Švýcárnu a táhlé stoupání na Praděd.

Už po opuštění ČHS na sobě cítím, že mi nějak dochází energie. Zkouším do sebe narychlo natlačit kousek gelu, ale žaludek mi ho moc nebere. Mám krizi. Honza si spokojeně postupuje přede mnou a já ho automaticky stínuji. Je mi slabo. Veškeré síly odešly a já se škrábu do kopců jen díky vůli. A taky že musím. Nic jiného mi nezbývá.

Konečně Švýcárna. Na Honzovo naléhání se rozbíháme na Praděd. Sníh hodně klouže a mně neustále podjíždí boty. O to víc mě to pomyslně sráží na zem. Už nenadávám jenom v duchu, ale ulevuji si i na hlas. Co bych pošetřil síly, tak místo toho mi klouzání síly ubírá a navíc namáhá podkolenní šlachy, které už se zlověstně hlásí o slovo.

Nejhorší je cesta na Praděd. Je celá zledovatělá a pokryta zbytky sněhu. Co bych teď dal za snowcrossy s hřeby. S odstupem si to kloužu za Honzou a přemýšlím, jak to zvládnout při cestě na Ovčárnu.

K Ovčárně se snažím běžet po navršeném sněhu u krajnic. Jakmile se ukáže suché místo na cestě, hned na něj přeskakuji a běžím. Po pár metrech zase zpomaluji, protože se blíží zledovatělý úsek, kde to opravdu pekelně klouže. Takhle to pokračuje až k poslední občerstvovačce u Ovčárny.

Zde se necháváme fotograficky zvěčnit od Vládi Peitla a spěcháme vzhůru k Petrovým kamenům. Je mi jasné, že krize mě už neopustí, tak se snažím aspoň co nejméně brzdit tempo. Ale jde to tedy ztuha.

Před sebou máme úsek k Mravenečníku, neskutečně vyčerpávající a nohy devastující kamenitou erzetu s malinkým brodem a nekonečnou cestu k vrtulím. Cestou k nim v loňském roce Honza náramně halucinoval. Hlásil mi například, jak vidí zmrzlinářský vozík. Letos jsme bez halucinací.

Potkáváme zoufalou dvojici sedící na svodidlech a bojující s křečemi. Honza jim podává tablety magnesia. Občas se míjíme se závodníky a na každém už je vidět únava, případně mírné zoufalství z vyčerpání.

Jo, konečně vrtule! Teď je mi už jasné, že od vrtulí je to jen kousek ke sjezdovce, po které musíme nějakým způsobem slézt až do cíle. Euforie z blížícího se cíle, mi vlévá do žil zbytky energie a já se rozbíhám ke sjezdovce. U sjezdovky končí značení, a tak se vydáváme po vlastní ose. Napojujeme se na sjezdovou dráhu pro bikery. Jak tuto šílenost může někdo sjet na kole?! To mi hlava nebere. Dráha je prudká stejně jako sjezdovka a tak plosky a prsty na nohou dostávají pěkně na prdel. O podkolenních šlachách už ani nemluvím. U těch jen čekám, kdy se sevřou, až už nedovolí dál s nohou hýbat.

Konečně spatřujeme cílovou bránu. Poslední kosmetické úpravy pro diváky a případné fotografie do celostátních periodik. Cílem probíháme po 65 km v čase 11h 27min 09s (průměr 5,7 km/h). S takovým časem jsem nepočítal. Před závodem jsem skromně odhadoval čas do 13 hodin. Přes krizi, která se mě držela prakticky celou druhou polovinu závodu, jsem tak s výkonem spokojen. Alespoň jsem si spravil chuť po lužáneckém propadáku. Opravdová životní výzva mě však teprve ještě čeká.

Po kratším odpočinku na pokoji se vydáváme do cíle na něco grilovaného. K našemu zklamání se však již negriluje a místní restaurace je narvaná k prasknutí. Chodíme po Koutech a marně hledáme nějakou jinou restauraci. Honza se ptá místních domorodých dam, co by nám doporučily. Ty nás posílají na náměstí, že prý je tam nějaká akce a taky restaurace. Náměstím mají na mysli ski areál. Tím nás docela pobaví. Na druhou stranu nám ještě doporučí nějaký penzion, kde prý pravý Američan dělá domácí hamburgery.

Asi po 2 kilometrech nacházíme v Rejhoticích zmiňovaný penzion, stylově označený značkou Route 44. V penzionu jsme jen my, porce hamburgerů a sklenice piva. Ten sport je prostě krásnej.

David