100 km na dva Krakonoše

24.06.2012

"Na Krkonoších vládne od nepaměti Krakonoš. A pod horama se už vystřídalo pánů, že by je nespočítal. No a tohle bylo za časů pána z Trautenberka. Moc velký pán to teda nebyl. Zámek měl jako větší chalupu. Čeledě všehovšudy jednu děvečku, jednoho pacholka a jednoho hajného, takového nanicdílo, budižkničemu, darmo povídat. Ale poroučet uměl náramně, jako by mu patřilo sakumprásk všecko od Sněžky až po Jilemnici."

To je ale panečku revír! Co takhle prozkoumat jeho část od Sněžky po Vrchlabí? Trauteneberkové v naší společnosti dosud nevymřeli a Krakonoš, tak ten snad vládne rukou spravedlivou krkonošským horstvům stále. Nakonec nás o tom přišel přesvědčit sám osobně před devátou hodinou večerní na vrchlabské náměstí. V tu dobu se na tomto náměstí sešlo přes tři stovky sportovních nadšenců s úmyslem projít 100km přes Krakonošovu domovinu. Mezi těmito nadšenci jsme stanuli i já s Honzou s odhodláním napravit loňský nezdar (vzdali jsme kvůli prudkému dešti) a také si spravit chuť po smolném kufru v Krušných horách z minulého víkendu.

START

Počasí bylo vymalované jak z dětských omalovánek. Předpověď hlásala bezdeští a v sobotu měly dorazit dokonce tropické teploty. Fyzicky jsme byli připraveni, bolístky žádné, takže vše napovídalo tomu, že cestu k dokončení K100 máme otevřenou. Přesně v 21.00 bylo mocným Krakonošem odstartováno. Ještě rozloučení pro štěstí s rodiči, synovcem Pájou a konečně vstříc této výzvě! 100 kilometrů jsme ještě nikdy na jeden zátah nešli.

1. KONTROLA PŘEDNÍ ŽALÝ (1018m n. m.) 6,3km

Honza vyrazil na trať s hůlkami v batohu. Já jsem si je nesl pohotovostně v ruce. Do akce jsem je poprvé zapojil při výstupu na Žalý, kde byla první kontrola. Ač je to hned pro začátek slušný strmější vstup do závodu, tak se mi zdálo, že jsem ho letos zvládl ve větší pohodě než v minulém roce. Na kontrole se netvořily očekávané fronty, a tak jsem se hned věnoval doplňování tekutin v podobě čaje a minerálky. Cestou na Žalý jsme míjeli Olafa. Dodnes vzpomínáme na loňský ročník a jeho start s lahváčem v ruce.

2. KONTROLA HORNÍ MÍSEČKY 17,3km

Ze Žalého jsem zapnul svůj reflektor neboli dar přítele Lensera a s bráchou jsme přešli do poklusu. Startovní pole se již začalo natahovat, ale do Horních Míseček jsme stále byli s někým v kontaktu. Ač navigační analfabet, tak jsem si cestu vybavoval a v Horních Mísečkách jsem sledoval pravou stranu, kde jsem očekával chatu s kontrolou. Kontrola byla však přemístěna do jiné budovy na levou část trasy. Na kontrole jsem s chutí snědl energetickou tyčinku. Měl jsem tedy napřed v plánu jenom její půlku, ale nakonec padla celá.

3. KONTROLA HARRACHOV 30,7km

Z Míseček jsme vyrazili po zelené již osamoceni. Poznamenáni krušnohorskou anabází jsme neustále sledovali turistické značení a hledali zelenou značku. V jednom okamžiku nás zarazila skupina závodníků, která se vydala stezkou odbočující doprava. S Honzou jsme znejistili, ale i přesto jsme se vydali jiným směrem, kterým vedla zelená. Honza hlídal pravou stranu a já levou a vždy jsme si navzájem hlásili značky. Naše cesta se později ukázala jako správná, a tak jsme byli rádi, že se nám vyhnulo zbytečné kufrování. Jelikož z Dvoraček vede asfaltka až do Harrachova, pojali jsme tuto 7km část běžecky. Snažili jsme se při výklusu odpočívat. Kontrola v Harrachově byla přemístěna z autobusového nádraží do Sportbaru 007. Nasprejované šipky na silnici nás dovedly až na místo, kde už měla být kontrola. S ostatními stovkaři jsme zmateně hledali sportbar, až najednou někdo objevil na dveřích malou cedulku s názvem závodu. Po točitých schodech jako do kostelní věže jsme se dostali do vrchního patra baru a následně na terasu, kde probíhala kontrola a občerstvení. S Honzou jsme každý čapli chleba se sádlem a škvarky a vychutnávali si tento výživný pokrm. Neodolali jsme a ještě jsme si vzali na půl jeden krajíc. Čekala nás totiž monotónní část závodu.

4. KONTROLA LUŽICKÁ BOUDA 52,2km

Z terasy baru jsme se vydali do spárů lesa, v němž po naší levé straně mumlaly Mumlavské vodopády. Organizátory z občerstvovačky jsme byli instruováni, že musíme jít asi kilometr až na most, po kterém přejdeme na druhou stranu. Chvílemi to vypadalo všelijak, ale nakonec se před námi most vynořil a my jsme tak mohli přejít Mumlavu suchou nohou a pokračovat dál po asfaltce. Loni jsem na této cestě usínal a letos tomu nebylo jinak. Opět mě tak čekaly moje klasické halucinace v podobě stihomamů a chvilkové výpadky, kdy jsem si to v polospánku čároval ze strany na stranu, jako po hodně vydařeném večírku. Zkusil jsem se nakopnout Carbonexem, ale moc to nepomohlo. Honza byl svěží, a tak jsem se snažil držet jeho nohou (obrazně) a bezhlavě jsem ho tak následoval.

Od Krakonošovy snídaně se stále nekonečně stoupalo až k Vosecké boudě. Zde jsem to stále ještě poznával. Až Tvarožník (Svinské kameny) byl tím posledním mezníkem, kam jsme při loňském nedokončeném závodu došli. Od této části byla pro mě trasa K100 premiérová. Díky jasné obloze se nám naskytnul nádherný pohled na nasvícenou noční polskou kotlinu. V čase 3 hodiny a 20 minut bylo patrné rozpoznat na obloze svítání. To mě na jedné straně překvapilo a zároveň potěšilo, že noční část brzy vezme zasvé. Nadpozemským úkazem se pro mě staly Sněžné jámy. Středověkým dojmem působily všelijaké dřevěné kůly, které ohraničovaly hřebenovku. 28 kilometrů dlouhou hřebenovku, která z rozcestí pod Tvarožníkem nese název "Cesta česko-polského přátelství" (polsky Droga przyjaźni polsko-czeskiej) a vede přes Sněžku až po Pomezní Boudy. Cesta byla zbudována v roce 1962. Zajímavostí je, že v roce 1981, kdy byl v Polsku vyhlášen výjimečný stav, byla Sněžka v ose hranice rozdělena provazem a zakázána jakákoliv komunikace s osobami na druhé straně. Toť praví vševědoucí Wikipedie.

Kamenitou cestou jsme se postupně dostali přes ohořelé torzo Petrovy boudy ke Špindlerovce. Od ní jsme sešli k Lužické boudě, kde byla umístěna kontrola číslo 3. Zde jsme si pochutnali na gulášovce a věnovali se menší údržbě našich chodidel. S Honzou jsme začali olepovat klubající se puchýře. Bohužel jsem došel k nemilému zjištění, že Compeed náplasti mi na ploskách vůbec nedržely. Nikdy před tím se mi to nestalo. Honza mi dal kus i ze své várky, ale efekt byl stejný. Natáhl jsem tedy ponožky s nadějí, že ponožky náplasti "nějak" přitlačí a udrží. Při psaní této reportáže už vím, že jsme na tomto místě opomenuli jednu důležitou věc a to obnovit mázu, jak by řekla Katka Neumannová.

5. KONTROLA DOMEK MYSLIWSKI 59,3km

Z Lužické boudy jsme stoupali kousek po červené, ale pak jsme odbočili po zelené na polské území. Tento úsek zpomalil asi nejen nás, ale jak jsem sledoval, tak i ostatní. Chvílemi nás někdo předběhl, ale po chvíli jsme ho "předbíhali" zase my. Terén tvořily vesměs různé mokřiny a do cesty se pletly kořeny a kamení. Poskakovali jsme jako potrefení kamzíci a snažili se zbytečně nenabrat do bot. Šlo to však jen stěží. Občas tak bota zajela do mokré bažiny a z úst vyletělo nejedno peprné slovo. Bylo to dost ubíjející a zpestřením se tak staly aspoň úseky, v nichž jsme mohli přecházet po dřevěných chodnících. Jedna z blížících se dvojic už na nás z dálky volala, proč před nimi neustále rozhazujeme po cestě ty šutry?! Honza na to odvětil, že je speciálně pro ně nestíhá rozbíjet na menší a dělat z nich šotolinku.

Po 5km jsme se dostali na rozcestí pod Pielgrzymy a přes Polanu po modré až k Domku Mysliwski. Zde jsme si pochutnali na opravdu výborných sušenkách a doplnili tekutiny z balených vod. K výběru byla ještě káva a čaj. Čekal nás výstup na nejvyšší bod ČR. Slunce začínalo nabírat na síle.

6. KONTROLA SNĚŽKA 65km

Jelikož Lysou mám již ve svém seznamu a Sněžku ještě ne, byl pro mě tento výstup něčím jedinečným. Od Domu Mysliwski jsme se napřed vydali špatným směrem. V jeden okamžik proti nám vyjel UAZ a já hned hlásil Honzovi, že jako narušitelé to máme spočítaný. Po pár přeptáních se na správný směr, jsme se napojili opět na modrou a kolem krásného horského plesa Maly Staw (příroda jako vystřižená z Vinnetoua) jsme pokračovali po žluté až k černě značené polské stezce. Odtud už nás čekalo stoupání na Sněžku z polské strany. Výstup vedl "pro změnu" po kamenité cestě lemované řetězy. Honza zvolil rychlejší tempo a já spíš takové úspornější. Každopádně měla tato dřina své kouzlo a opojný pocit přišel při výstupu na vrchol Sněžky. Panoramata byla výstavní a my se tak mohli na chvíli kochat krásou modré planety. Na Poštovně jsme si kleštěmi pro kontrolu procvakli mapku a razítkem ji ještě zkrášlili. Brácha provedl pár telefonátů, nějaké to foto a já jako žíznivější člen Krajandy jsem polykal obsah právě zakoupené PETky.

7. KONTROLA POMEZNÍ BOUDY 72,1km

Na "rovnějším" úseku pod vrcholem Sněžky jsem provedl další údržbu chodidel. Opět však bohužel bez mázy. Puchýře už se hlásily o slovo a já od této chvíle trpěl až do cíle ve Vrchlabí. V jedné části sestupu jsme měli možnost vidět průběh stavby kamenného chodníku. Chodníky jsou v těchto částech tvořeny kameny ne naležato, ale nastojato. Vypadá to zajímavě a chodit se po tom taky dá. Asi dvakrát jsme se minuli s polskými běžci a běžkyněmi, kteří právě vybíhali na Sněžku. Kamenitou cestu občas vystřídal úsek s hliněným podkladem. To byla úleva! Přehoupli jsme se přes Svorovou horu a před chatou Jelenka nás čekaly nepříjemné kamenité schody. V Pomezních Boudách nám chvíli trvalo, než jsme v místě bývalé celnice našli nakonec sedmý kontrolní bod. Podávali zde pivo v otevřeném kufru auta, na stolech byly chleby se sádlem nebo marmeládou. Honza mě překvapil volbou tekutého Krakonoše. Samozřejmě jsem ho v tom nenechal a s chutí ho následoval. Na občerstvovačce jsme se seznámili mj. i s dvěma zcela zdecimovanými závodníky.

8. KONTROLA PEC POD SNĚŽKOU 82,4km

Z Pomezek jsme pokračovali po červené až ke kostelu v Malé Úpě, kde jsme se napojili na modrou značku, která nás měla dovést až do cíle. Vesměs se jen klesalo a tak dostávaly zabrat prsty a plosky nohou. Bylo mi jasné, že do cíle se půjde s bolestí a na morál. Brácha na tom byl o něco lépe, ale z jeho z tváře se dalo vyčíst, že k úpění nemá daleko. Za Velkou Úpou jsme omylem zapomněli odbočit přes most, a tak jsme pokračovali do Pece po rozpáleném chodníku vedle silnice. Slunce pálilo ze všech sil a po těle se řinuly potůčky potu. Do Pece jsme dorazili slušně žízniví, a proto jsme na kontrole zamířili hned k přepravce s mírně nachlazeným pánem hor. Honza doplnil kejml a dokonce ještě dostal kousek protekční bábovky, který vyloudil. V infocentru jsme nakoupili nějaké dárky, abychom nepřišli s prázdnou a "hurá" do poslední části závodu.

9. CÍL VRCHLABÍ 100km

V prudkém stoupání vedoucí z Pece k Husově boudě nás kolemjdoucí dřevorubec upozornil na náročnost trasy, doporučil zásobu vody a pivo prý jedině až v cíli. Abychom nezlehčovali jeho rady, tak jsme mu naše dva kousky raději zamlčeli.

Před Hrnčířskými boudami jsme opět narazili na duo zkušených pánů. Chvíli jsme se za nimi vyváželi, aby nám následně ukázali správnou odbočku, u boudy Mír. Po pár stech metrech jsme však už pánům nestačili. Hlavně tedy já. Pomocí hůlek jsem se odpichoval jako Švejk o berlích před vojenským lékařským konsiliem. Do cíle už zbývalo necelých 13km. Necelých, ale dlouhých 13km! Už jsme jeli doslovně na rezervu. Veškeré síly nám ubraly puchýře a otlačené plosky nohou. Jinak nic nebolelo. Stehna v pohodě a o podkolenních šlachách jsem ani nevěděl. Ale nemůže být vše ideální, to by pak byl závod moc jednoduchý.

Pravděpodobně za Horním Lánovem se nám podařilo sejít z cesty. Ten kdo značil modrou značku do Vrchlabí, tak musel být opravdu veselé kopy. Značení bylo jedním slovem hrozné. Za Lánovem jsme se vydali podél ohradníku. Zprovoznil jsem navigaci v mobilu a zjistil, že modrá vede asi 200m pod námi. Napříč loukou jsme se vydali správnou cestu hledat. Dle slehlé trávy bylo vidět, že jsme nebyli první, kdo tady zakufroval. Ještě asi 2x jsme narazili na rozcestí, kde nebyla značka. Jednou jsme si pomohli sami, podruhé nám poradil zběsilý motorkář. Zdálo se nám, že neustále kroužíme kolem Vrchlabí, které se spíše vzdaluje, než přibližuje. Nakonec jsme přece jen do něj "slavnostně" vešli. Před Pelíškem na nás čekali rodiče s Pájou. Potkali jsme tam i krajana ze Znojma, který nám popisoval svou kufrovanou anabázi v Polsku.

Krakonošovu 100 jsme zvládli za 21 hodin 28 minut. Jestli se v některém z následujících let vrátíme, určitě se pokusíme pokořit 20hodinovou metu. Druhá polovina závodu byla pro nás hodně těžká. Hlavně psychické vyrovnání se s bolestí. K100 tak považuji společně s prvním ročníkem B7 za nejtěžší závody, kde jsme si osahali své mezní fyzické limity.

P. S.: Slunce cestou pálilo tak náruživě, že nám v dalších dnech kompletně odešel kryt našich spálených hlav, synovci zvaný heliport.

David