Živý sen

Teprve týden před startem jsem se rozhodl zakoupit registraci na Půlmaraton Moravským krasem. Tento závod jsem měl již nějaký rok v hledáčku, ale vždy nakonec ustoupil jinému závodu, se kterým se dostával do termínové kolize. K účastí na letošním jubilejním 20. ročníku mě přivedl nejen příjemnější náhradní říjnový termín a rychlejší tempa, která po roce trápení opět začínám běhat, ale především motivace v podobě mých nejbližších, kteří se mě rozhodli přijet podpořit. 

Ve středečním tréninku před závodem jsem si zaběhl své letošní nejrychlejší průměrné tempo. Přitom jsem nemusel ani tak tlačit na pilu. Následně hned ve čtvrtek jsem zaběhl v zadrženém tempu jen o něco málo horší čas. Tušil jsem, že to v Blansku nebude na můj osobák, ale pokud bych se k němu alespoň trochu přiblížil, byl by to pro mě velký osobní úspěch. A dal bych tak zapomenout více než ročnímu trápení a různým bolestem, které mě neustále doprovázely jako temný stín.

Do místa závodu vyrážíme s rodiči o půl jedenácté. Na Městském úřadu si vyzvedávám registrační balíček se startovním číslem a čipem. Fanouškovský tým se o pár desítek minut rozrůstá o tetu, pro kterou je Blansko domovskou stanicí. Z počátku je slušná kosa. Určitě větší než doma v Ivančicích. Do mysli se mi vkrádá menší nejistota, zda jsem to s tím letním ohozem nepřehnal. Obzvlášť když se podívám kolem sebe a vidím plno běžců v bundách a mikinách. No nic, jdu se proběhnout. A tím snad i zahřát. Držím se hesla: "Je ti zima? Přidej!" Běžím si to pro mě neznámými uličkami. Asi po kilometru se zastavuji a protahuji hlavně lýtka a achilovky. Po třech uběhnutých kilometrech se vracím na náměstí Republiky, kde je v 13:50 start.

Zbývá 15 minut do startu a pomalými kroky se jdu zařadit do startovního pole. Z oken okolních budov nás pozorují diváci. Startovní pole čítá necelých 1200 běžců. Zahlédnu i jednoho staršího sportovce, s kterým jsem už na nejednom závodě vedl svůj soukromý souboj. Ačkoliv je o hodně starší, tak výkonnost má zkrátka stejnou jako já. Smekám tak pomyslný klobouk ze svého heliportu.

Je odstartováno. Masa běžců se dává pozvolna do pohybu. Rozbíhám se a snažím se dávat pozor, abych někoho zezadu nepřišlápl. V duchu doufám, že někdo nepřišlápne mě. To by pro mě dozajista znamenalo konečnou a možná i na pár týdnů stopku se sportem.

Hlídám si rozumné tempo a ukrajuji z prvních stovek metrů závodu. Pro větší diváckou atraktivnost běžíme dva okruhy přes náměstí. Svým způsobem je to fajn, že člověk vidí své známé a oni zase mě. Po třech kilometrech opouštíme náměstí.

Na 5. kilometru nás čeká první občerstvovačka. Těsně před ní dávám do úst solné kapsle a hořčíkové tablety. Na občerstvovačce se zastavuji a v klidu vše zapíjím necelým kelímkem ionťáku. Tempo si držím kolem 5:20 min/km. Tělo zatím funguje tak jak má a nevysílá žádné nepříjemné podněty.

Čas si krátím pozorováním okolí nebo nejbližších soupeřů. V uších mi neustále zní píseň Lagu, kterou jsem si ještě ráno pouštěl jako takovou motivačně - meditační nakopávačku. Po celý závod jsem myšlenkami už v cíli, kde na mě má čekat to nejcennější.

Na 10. kilometru je v pořadí 2. občerstvovací stanice. Rychle do sebe tlačím celý gel, polykám kapsle a tablety a opět vše zapíjím ionťákem. V levé části silnice už oproti nám běží nejlepší borci. Najednou mě něco silně oslní z levé strany. Nedá mi to a otáčím hlavu směrem ke zdroji. Mezi řídce nasázenými stromy spatřuji šortky na půl žerdi a bíle svítící holou zadnici. Akce si holt žádá rychlou reakci a není tak zde místo na nějaké přehnané hrdinství... Jsem rád, že podobné problémy se mi zatím vyhýbají, i když zkušenosti už také jsou.

Před otočkou na 12. kilometru spatřuji naproti mně chvátajícího běžce, se kterým jen tak pro svou zábavu soutěžím. Zjištění, že je přede mnou pár set metrů, mě na chvíli podlamuje kolena a morál mi sráží hodně nízko. Sám pro sebe si říkám, že tuto ztrátu už nedoženu. Chmury však brzy házím za hlavu, nepanikařím a dál bojuji.

Začínám vnímat mírně svírající se stehna. Do cíle zbývá necelých 7 kilometrů. To prostě musím vydržet. Snad nezačnu křečovat. Pátrajícím pohledem zjišťuji, že se pomalu přibližuji svému soupeři. Hodinky ukazují tempo 5:14 a neustále zrychluji. Opět se nechávám unášet myšlenkami na cíl a už dýchám na záda svého soupeře. Jo, mám ho!!! Chvíli za jeho zády odpočívám a nechávám se vyvážet. V jednom momentě si těsně přede mě odplivuje a pro mě je tento okamžik impulsem, abych vystartoval. Předbíhám ho, a ačkoliv se neotáčím, cítím, že se vzdaluji.

Na poslední občerstvovačce (cca 20. km) ještě polknu solnou kapsli a asi dva loky ionťáku. Na občerstvovačku dobíhá mnou zatím pokořený soupeř, a tak rychle odhazuji kelímek a vyrážím vstříc posledním necelým dvěma kilometrům.

Stehna se víc a víc svírají. Snažím se nejít přes hranu, aby se do nich nezakously křeče jako na Masakru. Tam to byla ryzí zoufalost. Ještě nepříjemné malé stoupání přes rozestavěný kruháč. Předbíhám pár závodníků. Na pravé krajnici se zdravím s taťkou. Konečně závěrečná cílová rovinka. Tlačím se k zábranám po pravé ruce, kde na mě má čekat můj kompletní podpůrný tým skládající se z mamky a mých dvou krásných žen. Ač mám hlavu vykroucenou a snažím se zaostřit každičkou osobu, nikoho nespatřuji a vbíhám do cíle. Zastavuji hodinky, předkláním se a hluboce se vydýchávám - prý jako malé štěně. Na krk mi dobrovolnice zavěšuje medaili a vydávám se do prostoru pro diváky.

Asi 5 minut bloudím a hledám. Nakonec na sebe s rodiči náhodou narážíme. Po následném telefonátu se shledávám i s Janičkou a naší Kačkou. Mám obrovskou radost, že jsme konečně všichni spolu. V pár vteřinách si prožívám živý sen.

Chtěl bych poděkovat za krásné odpoledne, srdečné dárky a nádhernou společnou večeři. Rodičům také za zázemí a podporu a vám holky za to, že jste. Mám vás moc rád! Vím, příště musím být ještě rychlejší, jinak nedojedete. :-) Ale to já budu, tak se chystejte!

David