Na 15 hodin Králem Šumavy

Téměř po dvou letech jsme se vrátili na Šumavu. Tentokrát však ne v rámci dovolené, ale jako účastníci druhého závodu Horské výzvy. Na Šumavě jsem do této doby byl jen jedenkrát a to právě na výše zmiňované dovolené. A právě tehdy si mě Šumava získala. Opravdu se raději dívám na rozsáhlé louky plné nejrůznějšího lučního kvítí a na nich pasoucí se dobytek, než na žlutě obarvená pole tolik populární řepky v mé domovině. 

Základním táborem šumavské výzvy se stal Ski areál Kobyla v Zadově. Ubytování jsme zvolili asi kilometr od areálu, v jednom ze zadovských penzionů ve stráni.

Vyzvedávání registračních balíčků mělo menší zpoždění, ale i tak proběhlo vše rychle. Prakticky jsme vyzvedli jen startovní čísla, čipy a trička. Pět hodin do startu jsme vyplnili rozjímáním na venkovní lavičce a odpočinkem na pokoji. S naším věrným doprovodem jsme dali i lahvinku vína. Zkrátka příprava na závod jak má být.

Přesně ve 23:30 je odstartováno a my vyrážíme vstříc šumavskému dobrodružství. Zdá se mi, že účastníků je oproti závodu v Jeseníkách o něco méně. Obloha je poseta hvězdami a vše nasvědčuje tomu, že bude jasná noc. Předpověď hlásí menší přeháňky až v sobotu od desáté hodiny. Od startu tentokrát nikam nekvaltujeme a volíme volnější tempo. Musím přiznat, že mi to vyhovuje. Trvá mi vždy pár kilometrů, než se ztuhlé achilovky zahřejí a bolest z nich vycházející se začne pomalu zmírňovat.

Od startu stoupáme po sjezdovce až na Churáňovský vrch. Asi na 3. kilometru se nám daří sejít ze značené trasy. Slepě důvěřujeme hadu čelovek a nesledujeme značení. Honza hlásí, že již nějakou dobu neviděl mlíko. Předtucha se naplňuje v tom, že se několik čelovek obrací a oslňující kužel míří přímo na nás. Kufrujeme. Ukecaná dívčina nakřáplým hlasem vše komentuje, jako moderátorka exkluzivní reportáže televizní stanice a mně tak ještě víc hlodá vnitřní nasranost, že už tak brzy nabíráme ztrátu. Pole čelovkářů se tříští a narychlo vytvořené skupinky se vydávají různými směry. Volíme variantu borců, kteří získávají polohu pomocí gps. Cesta se postupně mění na indiánskou stezku, ale na jejím konci se úspěšně napojujeme na červenou značku s čelovkáři. Jak hodně jsme si kufrováním změnili délku trasy, zatím netušíme. Teď už si budeme značení mlíkem hlídat pečlivěji.

Noční část závodu je ztížená rozbahněnými vsuvkami. Z počátku se snažím těmto místům všemožně vyhýbat, ale po pár průnicích vody do bot se už tím až tak nestresuji. Goretex již není po několika letech užívání v ideální kondici. Pořád si říkám, že by mohlo být ještě hůř. Občas si připadám jako "Král Šumavy". Přes cestu stékají malé potůčky vody, nalevo bahno a napravo zase bažina. Do toho tma, unavené oči a kužel světla čelovky.

Se zrakem upřeným do země najednou spatřuji, jak naproti nám vyrůstá mohutná silueta neznámé stavby. Zvedám pomalu zrak směrem k nebi a před námi se objevuje krásná Klostermannova rozhledna na Javorníku (1065 m n. m.). Až při psaní těchto řádků jsem si přečetl její zajímavou historii. Další tajemné setkání náš čeká o pár kilometrů dál, kdy se k nám začnou blížit tři páry svítících očí. V Krušných horách nás takto překvapily krávy, tentokrát nás přiklusali zkontrolovat, na kraj svého výběhu, tři koně.

V Řetenicích nás čeká 1. občerstvovací stanice. První, co mě zaujme, je várnice s výrazným nápisem "SVAŘÁK". Rychle beru za kohoutek, ale nic z něj neteče. S Honzou tak bereme zavděk ionťáku ředěnému teplým čajem a dopřáváme tělu přísun tekutin. Energii dorovnáváme výbornými koláčky. Současně zjišťujeme, že nám naše noční bloudění prodloužilo závod o 5km. To dáme.

Nepříliš vzdálená občerstvovačka číslo 2 na nás čeká ve Zhůří. Zde je i první možnost závod předčasně ukončit a nechat se odvézt autobusem do cíle. Lákává to nabídka. Ale kdo by se chtěl nechat po Šumavě vozit autobusem, že? Naštěstí tohle není varianta, kterou bychom se museli zaobírat. Do batohů schováváme vrchní vrstvy oblečení a na cestu nás vyprovází letní počasí. Narychlo procházíme ještě přes časový koberec, na který jsme byli na poslední chvíli upozorněni. Čipy nám tak sejmou jediný měřený mezičas. Před sebou pozoruji závodníky, kteří i v rychlosti 7 km/h dokáží jít s náramnou lehkostí. Mně už tato rychlost činí menší potíže. Možná kratší nohy. Ale ne, je to určitě o zvyku. Naběháno něco mám, což se však o chůzi říci nedá. "Brácho, přidej, flákáme se!", prohodí Honza a já z rozjímání rozkmitám nohy do vyšší frekvence.

Od Tumerovy chaty se ocitáme na pravém břehu dravé Vydry. Pobízím Honzu do klusu a začínáme předbíhat jednu dvojici za druhou. Konečně začínám mít radost ze závodu a doslovně mě baví. V poklusu pozoruji Vydru, jak si razí cestu kolem obrovských kamenů. Moc hezká příroda, a i když člověk vykonává fyzickou aktivitu, cítím uvolnění. Občas přecházíme do chůze a po pár metrech se opět rozbíháme. V tomto tempu pokračujeme až k Čeňkově pile, kde je třetí kontrola. Hážu do sebe gel a zapíjím větším množstvím ionťáku. Snad mě ten nával chemie neprožene.

Začínám cítit zadní stehenní svaly. Jen se tak jemně připomínají, abych o nich věděl a nenapadlo mě náhodou pouštět se do nějakých větších akcí. Přes Srní dobíháme ke Vchynicko - Tetovskému plavebnímu kanálu. Pěkný úsek s opět tekoucí vodou po boku. Docházíme dogtrekaře Tomáše s jeho australským honáckým psem (nakonec obsadili ve své kategorii třetí místo). Honza konverzuje a mně v tuto chvílí začíná být ouvej. Podkolenní šlachy táhnou a na chodidlech začínají řezat puchýře. Blbec jsem si je před závodem nenamazal vazelínou. A teď už je pozdě "bycha" honiti. Na malíčku se mi dělá puchýř s takovou vervou, že se asi 3x dívám, zda nemám v podrážce kamínek. Díky mně zpomalujeme a necháváme jít Tomáše rychlejším tempem.

Na Rokytě nás čeká kontrola a menší instruktáž, jak pokračovat dál. Do cíle chybí ještě asi 19km. Honza se krmí koláčem a já pojídám piškoty - prvotně asi určené pro psy. Tímto se omlouvám čtyřnohým spolubojovníkům, že jsem jim ujídal z jejich talíře. Vyrážíme na Kvildu, kde je poslední občerstvovačka a také druhá a zároveň poslední možnost svozu autobusem do cíle. Jde se nám již těžce. Opět dojíždíme na naše citlivé plosky. Je to věc, která nás zpomalí v každém závodě. Nevíme, čím to je. Asi máme chodidla citlivá jako dětská prdýlka. (V cíli Honzovi radil Petr Vabroušek, že by měl pomoci bosoběh po trávě nebo písku. Honza plánoval utužování plosek gumoléčbou.) Před Kvildou se opět připomenou mokřiny a já tak alespoň chladím puchýře. Do některých potůčků schválně bořím celou botu a nabírám vodu na zchlazení chodidel. Konečně Kvilda!

Honza se pouští do melounu a navrhuje, že si poprvé v tomto závodě zkusíme sednout. Na chvíli tak usedáme na lavičku a já vedle sebe objevuji mísu se škvarky! Jednotlivé kousky gurmetsky vychutnávám a představuji si, že by chtěly zapít pivem. Momentálně ho ještě nahradím ionťákem. Z Kvildy nás už čeká jen 9km do cíle.

Cestou po Kvildě si uvědomuji, že jsem tady před dvěma roky byl. Mám radost, že to tu poznávám. Často se mi totiž stává, že jsem na některém místě už potřetí a stejně mi to připadá, že jsem tam ještě nikdy nebyl. Na cestě se s námi loučí poslední bahnité úseky a mokřiny. Co je však novinkou pro tento závod? Začíná hřmít! Za zády vidíme tmavě šedé mraky a vnitřně nás to popohání do rychlejšího kroku. Ale opravdu asi jenom vnitřně. Přibližně 8 km před cílem se napojujeme na cestu, která je na mapě jako rovná čára. Je to zvláštní cesta. Rovná a nekonečně dlouhá! Nepříjemné je to, že vidíte daleko dopředu, a tak si připadáte, že pořád stojíte na místě. Boříme zrak do země a posunujeme se vpřed. V těchto místech už Honza docela rezignuje, a tak kráčím vepředu a monotónně střídám pravou a levou nohu. Občas nás předbíhají půlkaři, kteří se na naši trasu připojili na Kvildě.

Nekonečná cesta se rozděluje a my odbočujeme doprava. V dálce spatřujeme členy našeho podpůrného týmu - taťku a synovce Áju, kteří se nám rozhodli jít naproti. Aniž si to člověk uvědomí, tak jakmile už vidíte cíl, všechna bolest mizí. Ája několikrát fotí naše těla, únavu maskujeme. Na seběh po sjezdovce to sice není, ale určitě se nám už jde lehčeji, než kdybychom měli před sebou vidinu dalších 10 km. Moderátor náš postup do cíle komentuje slovy: "Pohodovým tempem se k cíli blíží další tým. Ale určitě vnitřně pořádně unavený". S Honzou se chytáme kolem ramen a procházíme cílem. Jsme unavení, ale šťastní.

Šumava nás nutí k zamyšlení jak dál. Sami víme, že fyzicky máme na víc. Pokaždé nás však zbrzdí problémy s chodidly. Jsou dvě cesty, kterými se dá vykročit. Tou první je trénink bosoběhu po trávě či písku. Druhou cestou jsou závody na kratší vzdálenosti - cca do 50 až 60 km. Vyvstává otázka, kterou cestu vybrat. Zatím se přikláníme pro druhou variantu. Dlouhé tratě jsme pokořili, ale zatím nám nepřináší výsledky a radost, kterou očekáváme. Možná je právě teď čas na změnu. Pokud zdraví dovolí, vrátit se dá vždycky.

David