Bloudění v mlze

Již loni jsem koketoval s myšlenkou účasti na prvním ročníku 24hodinového extrémního závodu v Koutech nad Desnou pořádaného organizátory seriálu Horská výzva. Nějak to nevyšlo, na důvod si již nevzpomínám. Letos mě závod opět lákal. Prostředí Koutů znám z četných dětských rodinných dovolených, i když lyžařský areál tehdy ještě nebyl. Vyčkával jsem na předpověď počasí, ta nakonec z pohodlí gauče zněla - slunečno, teplota až 12°C., na horách pocitově méně díky větru. Odkoupil jsem tedy registraci od jednoho zraněného závoďáka a v sobotu ráno jsem se vydal do Koutů.

Po příjezdu jsem si vyzvedl startovní číslo, čip, hezké pamětní tričko a šel se k autu oblékat. Bylo příjemně, do startu ve 14 hodin chyběla asi půlhodina. Již doma jsem se rozhodl pro ledvinu místo batohu. Občerstvovaček mělo být dost, tak jsem nechtěl zatěžovat záda.

Startovní špalír zpříjemňuje veselým vytím jeden husky. Chystá se svým dogtrekkerem také na trať. Co nás čeká? 15,5 km dlouhý okruh má start u informačního centra skiareálu (nadmořská výška asi 560 m n. m.), nejvyšší bod bude u horní nádrže přečerpávací elektrárny Dlouhé stráně ve výšce 1350 m n. m., celkové převýšení 870 m. Jen na okraj - název elektrárny byl odvozen od stejnojmenné hory, na které v roce 1978 započal výstavba horní nádrže. Přes určitou počáteční vlnu kritiky se elektrárna stala v roce 2005 jedním ze sedmi divů Česka.

Po startu vybíháme ke spodní stanici lyžařského areálu Kouty. Odtud míříme k bikovému parku, který se nachází u černé sjezdovky. Klikatými prudkými pasážemi zde nabíráme zostra výšku, pole závodníků se pomalu trhá. Odpočinkem je tak krátký traverz, který nás přivádí na černou sjezdovku. Po ní stoupám až k horní stanici areálu na úbočí Medvědí hory ve výšce 1100 m n. m., v nohách pouhých 3,1 km a nastoupáno již 540 m. Je zde první občerstvovací stanice, která přichází velmi vhod. Cesta se mění v asfaltovou. Po krátkém odpočinkovém seběhu se klikatou silnicí dostávám k druhé občerstvovací stanici, která je pod vrcholem horní nádrže. Na tu vbíhám po necelých osmi kilometrech krátkými, prudkými schody. Po 850m úseku kolem nádrže opouštím za pěkného slunečného počasí toto mystické místo. Rychle fotím panoramata. Kdoví co bude zítra. Přírodní cestou přes sedlo Mravenečníku klesám k Tetřeví chatě. Za ní se dostávám na krátký asfaltový úsek, po kterém jsme již stoupali, opouštím ho, vbíhám do lesa a jsem znovu na horní stanici lanovky s možností občerstvení. Dolů jdu pod lanovkou, poté modrou a nakonec lemuji v lese červenou sjezdovku. Jsem dole, čipová kontrola, občerstvení a mám jedno kolo.

Stoupám do druhého. Na každé občerstvovačce piji čaj s kolou, pojídám koláče, směrem dolů i chutný salám. Mezitím solné kapsle, gely. Začíná se šeřit a ochlazuje se, proto u horní stanice lanovky oblékám šusťákovku. Majestátný, svítící vysílač na Pradědu vypadá jako raketa. Vychází krásný oranžový měsíc. Na horní občerstvovačce vytahuji čelovku, šátek a rukavice. Kořeny v lese začínají klouzat. Cestou k vrcholu ve třetím kole začíná pěkně foukat (a bude hůř). Přemýšlím o flísce v autě. Zahřátý cestou dolů tuto možnost hrdě zamítám. Ve stoupání v dalším kole si nadávám. Vítr je totiž silnější, navíc nahoře začíná i mlha. Po okraji nádrže vítr naštěstí fouká zboku, tak se k němu bokem také při běhu stavím. Asfaltové stoupání k nádrži a cesta po jejím okraji se stávají nejhoršími místy díky větru a zimě. Na obrátce po čtvrtém kole směřuji k autu pro flísku. Míjím pár nastartovaných aut. Teplo, spánek, ne, ne. Přioblečený už nevbíhám, ale vcházím do pátého kola. U horní nádrže je Sibiř nebo spíše se mi ve vzpomínkách vybavuje zimní zážitek z beskydské Lysé hory. Není sníh, ale vichřice, zima a hustá mlha. Čelovku vypínám, protože světlo se nějak v mlze rozptyluje. Orientuji se jen okrajem asfaltu a jdu po hraně nádrže, voda je v ní bičována, vlny šplouchají jako v moři. Zvláštní. Přidává se ke mně jeden závoďák, který si čelovkou kuželově přisvětluje. Po chvilce jde přede mě. Cesta se mi zdá nekonečná, ale v půl třetí ráno to mozku nějak nevadí. Mlha se občas mírní, najednou vidím svítící vysílač na Pradědu v jiném směru a už mi to dochází. Já oběhl nádrž skoro celou. To už proti mě valí známý závoďák se svým kuželovým světlem. Lamentujeme. Společně se vracíme a v mlze nacházíme konečně odbočku z vrcholu. Cesta dolů je vítězstvím. Mezi stromy mlha mizí a vítr ztrácí na síle. Rozcvičuji prokřehlé prsty, cítím rodící se puchýř na plosce. Mám v plánu ještě dvě kola, ale ve stoupání v následujícím kole dochází síly a ztrácím motivaci. Navíc přemýšlím o čtyřhodinové cestě domů. A tak se rozhoduji, že šesté kolo bude pro tento ročník posledním. Vychutnávám si rozbřesk, fotím, v uvozovkách si užívám neutichajícího větru na vrcholu a ještě větší zimy. Nádrž se přes noc více naplnila a voda tak větrem stříká až na cestu, kde to docela klouže. Cestou dolů si užívám krajiny. Do cíle šestého kola vcházím v čase asi 18,5 hodin, v nohách 93 km a končím. Domů přijíždím i za pomoci dvou Red Bullů a krátkého spánku na parkovišti. Děkuji všem fandícím.

Závod nádherný, tvrdý, letos umocněný drsným počasím. Je to zkrátka Výzva.

Honza